Nemám rád motivační citáty. Nesnáším citáty, které se snaží čtenáři předávat hluboké, oduševnělé pravdy. Většinou se jedná o mnohokrát přežvýkané citáty super moudrých a obdivuhodných lidí jako jsou papežové, dalajlámové, Martini Lutheři Kingové, Gándhíové a další známé osobnosti. Sdělení v nich obsažené je pak buďto neuvěřitelně banální
nebo zkrátka jednoduše pitomé.
Předchozí dva obrázky jsem zkolážoval z Facebooku směšné partičky jménem Řád strážců koruny a meče, kteří se snaží zachránit náš národ. Očividně tím, že založí neprůhlednou organizaci, kterou naplní rádobyvznešeným středověkým žargonem, začnou nosit legrační fantasy propriety a do znaku si dají lva s mečem zaraženým v zadku. To ale jenom tak na okraj.
Samozřejmě nikomu nechci upírat právo obdoby výše uvedených citátů publikovat, lajkovat, sdílet a všemožně jinak cpát nebohé veřejnosti. Dokáže mě ale docela solidně naštvat, když leckdy ani sami nerozumějí tomu, co vlastně propagují. Příkladem může být následující moudrost z pera mého oblíbeného filosofa Davida Huma.
Jak na vás působí? Myslím, že si jej mnozí vyloží docela nekomplikovaně zhruba následujícím způsobem: když pozorujeme krásné věci, krása potom dlí v naší mysli.
V nás lidech je totiž dost zakořeněný postoj ke světu, který vycizeloval řecký filosof Platón. Ten tvrdil, že žijeme ve světě stínů, které jen nedokonale napodobují ideje, esence. To, co spojuje všechny židle na světě, je esence židlovitosti – jinak řečeno, všechny židle odrážejí skutečnou, ideální židli. Představa, že můžeme roztřídit celý vesmír do takovýchto škatulek, provázela lidstvo po staletí.
Vraťme se k Humovi. Jsou věci krásné proto, že se v nich zračí střípek krásna? Skoro by se zdálo, že ano – co jiného by mohlo utkvět v naší mysli, že ano?
Jenomže takhle přesně to filosof nemyslel.
Chtěl říct úplný opak: žádná objektivní krása, žádná idea či esence krásy… neexistuje.
Tyto dva pohledy se nejenže dramaticky liší, stojí proti sobě dokonce v přímém protikladu. A jakkoli se vám možná zdá, že jde jenom o slovíčkaření bez jakéhokoli dopadu na skutečný svět, mýlíte se. Ve vesmíru zbaveném škatulí není nic věčného, nic tvalého, nic stálého. Kde leží hranice mezi hromádkou písku a hromadou?
Začal jsem zrovna číst Největší show pod Sluncem od Richarda Dawkinse. Fakt doporučuju. Nejenom proto, že mě k tomuhle článku inspirovala.