Město Asiliar se může chlubit bohatou, pohnutou historií. Nachází se v pohraničí pod strmými svahy sopky a disponuje ložisky magického nerostu sikarry. Po té už drahnou dobu pošilhává sousední Derménie, která jednoho krásného dne vyšle před městské hradby armádu vedenou baronem Varonem Camonetem. A jelikož neštěstí nechodí nikdy samo, v Asiliaru tou dobou zrovna probíhá tajný šlechtický sněm, jehož účastníci uvíznou za hradbami.
Tak by se dala velmi zhruba (nezmínil jsem ještě nějaký ten magický artefakt) shrnout zápletka LARPu Melloria – Mellorienin, na který jsme se vypravili v tříčlenné družince. Proti loňské Tauře šlo o počet ani ne poloviční, ale to nebyla jediná významná změna. Vůbec poprvé jsme totiž vyráželi ne jako hráči, ale coby bestie. Naším úkolem tedy bylo všemožně ztrpčovat ostatním život, pomáhat orgům s udržováním herní fauny a flóry nebo hrát boční postavy, které v ději slouží jako křoví.
Někdo by asi postrádal lákavou možnost zanechat v rozsáhlém světě Mellorie svou šlápotu, nás ale k volbě bestií vedla chuť pořádně si zabojovat. Zároveň jsme dostali výraznou slevu ze vstupného, možnost podílet se do určité míry na LARPu i kreativním způsobem a v neposlední řadě i nahlédnout organizátorům pod pokličku. To vše nás lákalo natolik, že jsme se sbalili a vyrazili na Vysočinu.
Ušetřím vás protentokrát podrobností, týkajících se samotné cesty a předherních příprav, jakkoli nejsou zcela nezajímavé. Zmínit se však musím alespoň o Rudé opici, neboť tato bude záhy hrát v našem příběhu výraznou roli.
Pes na dvoře našeho kamaráda Aštona dostal kdysi na hraní rozbitou plyšovou opici. Cupoval ji na cáry celý rok, takže jí stihl urvat nohy, odhalit plastový ramenní kloub a především zcela odstranit gumový obličej. Pod tím se objevila až překvapivě hrozivá umělá lebeň, z níž jasně vystupovaly vykulené oční bulvy. Umělecký dojem jsme ještě zvýšili nastříkáním plastových, nepříliš fantasticky působících partií krvavě červeným sprejem.
Rudá opice pak střežila tábořiště banditů, které sloužilo jako centrála pro plánování všemožného ztrpčování života obyvatelům Asiliaru.
Primárně šlo o občasné útoky na městské brány. Několikrát jsme dokázali prorazit obranu a vniknout do města, ať už lstí, nebo silou. Dobytí se ale nikdy nezdařilo – ač měla mít derménská armáda papírově větší vojenskou sílu, tvořilo ji povětšinou něco mezi sedmi a dvanácti bojovníky. Ti se sice mohli po smrti znovu objevit na bojišti (a to i několikrát po sobě), proti snad třicíti těžce vyzbrojeným hráčům to ale nestačilo.
Obránci zkrátka vystavěli štítovou hradbu podporovanou kopiníky a nezapomínali ani na důkladné ostřelování luky a kušemi. Dvakrát mě úspěšně zasáhli do obličeje, ale s tím už holt člověk musí počítat.
Vrátili jsme jim úder, když organizátoři nechali před hradby dopravit skutečné dělo. Když vypálilo poprvé, byl jsem od něj stěží pár metrů a vůbec mě nenapadlo zacpat si uši. Čekal jsem ránu srovnatelnou s výbuchem silnější petardy, výstřel mě ale na dobrou půlminutu částečně ohlušil, přičemž mi nefalšovaně hvízdalo v uších. Následnému výpadu proti hlavní bráně to dodalo jakoby snovou, nepopsatelnou atmosféru.
Jakkoli se ale dělostřelba počítá mezi mé nejsilnější LARPové zážitky, v praxi nijak zvláštní škody nepříteli nezpůsobila. Zranění bleskově ošetřili městští turbofelčaři, takže hráči ležící v prvních okamžicích útoku na zemi se ještě ke konci znovu stihli zapojit do obrany města. Mezi námi bestiemi se to pak stalo námětem nemalého reptání.
Náladu jsme si spravili nájezdy na asiliarské karavany. Obležené město totiž muselo proviant získávat ze stanu, umístěného příhodně poblíž tábora derménských sabotážních jednotek. Jakmile tedy naložili dobrodruzi hromadu potravin na nosítka a vydali se na zpáteční cestu, dostali jsme zelenou.
Obvykle se nám povedlo jen zranit několik nejtužších obránců a pobrat menší část přepravovaného zboží, jindy se dokonce hrdinní měšťané probili k městu bez materiálních ztrát. Abychom ale nepřátelům řádně přitopili pod kotlem, občas jsme neváhali narušit zaběhnutý stereotyp.
Náš velitel, který hrál krom barona Camoneta příležitostně i šéfa sabotérů, například jednou se svým osobním strážcem vyrazil na karavanu zezadu. Nic netušící bojovníky neočekávaně přepadli ještě na cestě k proviantnímu stanu, kdy projevovali až trestuhodnou bezstarostnost.
Skutečný triumf pak přišel, když jsme si jako místo pro přepad vybrali místo, kde louka přecházela v les. Proti těžce vyzbrojeným obráncům naše šance na úzké cestě mezi stromy nebývaly nejlepší, větší prostor nám ale umožnil vybojovat jednoznačně nejpřesvědčivější vítězství bestií během celého LARPu.
Ze tří povolených respawnů jsem vypotřeboval jen jeden a ani ostatní bandité na tom nebyli o moc hůř. S Aštonem a Almáreonem jsme cvičení přímo pro agilní boj ve stylu udeř a uteč, čemuž je přizpůsobená i naše výbava. K čemu byla obráncům hradba štítů, když jsme ji mohli oběhnout? Jak prospěla kopí, když stačilo zachytit nebezpečnou špičku a nositel zbraně náhle stál dokonale vystaven dalšímu útoku?
Zkrátka a dobře, rozmetali jsme je. Z patnácti nebo snad i dvacetičlenné skupinky zůstali stát možná dva lidé, proviant jsme pobrali všechen, abychom jej následně propašovali do Asiliaru a výhodně prodali.
Proč na tom všem tak strašně záleželo? Inu, takřka veškeré herní potraviny byly zároveň potravinami skutečnými. Jestliže měli tedy obránci města hlad či žízeň, museli se zkrátka pro mléko, hrách, okurky nebo pivo vypravit. O to víc pak bolela ztráta, neboť pašování domluvené z naší strany s nejmenovanou osobou vynášelo banditům tolik, kolik ctihodní obyvatelé města tratili.
Další povinností bestií pak byla obrana dungeonů. Tehdy jsme obvykle hráli skutečné nestvůry, tedy nikoli bandity či vojáky. Nejčastěji jsme se vtělili do kůže nemrtvých, kteří se členili na několikero druhů a jejich variant. Kostlivec překřtěný „kamikadze“ se rozpadal již po prvním úderu, měl však takřka neomezené možnosti respawnu. Odolnějšího kostlivce mohla dostat pouze série tří úderů do hrudi, takže se štítem vydržel i velmi zuřivý nápor hrdinů.
Králem mezi hmotnými nemrtvými byl však hádankář, bytost zcela nezničitelná, obvykle pasivně střežící některý průchod. Pokud dobrodruzi zodpověděli správně její otázku, nechala je projít – to se nicméně za celou hru ani jednou nestalo. Hádankáře jsem hrál zpravidla já, pokud jsem zrovna neztělesňoval mého vůbec nejoblíbenějšího nemrtvého, ducha. Duchem coby nehmotnou bytostí nehnuly čepele o nic víc, než kněžská magie, umíral ale při sebemenší ráně do zad.
Tuto informaci mohli hrdinové najít ve své knihovně, tu ale předem prozíravě vykradla jedna z bestií. Dobrodruzi proto neměli o fatální duchově slabině nejmenší ponětí, utíkali před tímto nemrtvým i ve chvíli, kdy jej měli bezpečně obklíčeného a zabít jej dokázali vždy jen naprosto náhodou. V mém případě jim dvakrát za sebou pomohl válečný krumpáč, jenž se mi zasekl o rameno a ťukl mě jedním ze svých konců.
Krom oživlých mrtvol a zbloudilých duší ale dungy (a nejen je) obývala i různá exotická zvířata, nebo třeba strašlivá veganská příšera. Jednalo se o bytost zamotanou v zelených hadrech, která procházela chodbami s kytičkou v ruce a tichým hlasem opakovala: „Vegan. Vegan.“ I přesto, že obvykle nebývala agresivní, padla vždy nakonec pod meči dobrodruhů, když se je v sebeobraně pokoušela svou kytičkou utlouct.
Nezpochybnitelným vládcem největšího herního dungeonu byl pak Djinn. Střežil poklad nevýslovné hodnoty, o němž vám proto zcela záměrně nic nepovím a stejně jako hádankář disponoval nesmrtelností. Měl ale i další, mnohem děsivější schopnosti – uměl vyvolávat větrné elementály a srazit poryvem vichru nepřátele na zem, dokázal tvořit, rozkládat i komandovat všechny nemrtvé (včetně hádankáře) a na povel měl i strašlivou pochodující železnou sochu, Igora.
Igor stál, zdánlivě neškodný, uprostřed dungeonu. Když však Djinn zakřičel: „Igore, chytej!“, vyrazila socha do útoku, drapla nejbližšího dobrodruha a sevřela jej v objetí. Ubohý hrdina tak uvízl, bezmocný v náruči kovového giganta.
Jak asi tušíte, Djinn samotný by si dokázal s průměrnou výpravou poradit už jen sám o sobě. Kouzla jen s pohrdáním smetl stranou, hroty a čepele mu nedokázaly ublížit. Coby starý sukničkář nicméně neodolal ženskému šarmu a narazil-li uvnitř svého bejváku (jak dung familiárně nazýval) na návštěvu dámy, byl okamžitě zcela neutralizován.
Toho jsme se chytili, když jsme po obraně dungeonu odpočívali v táboře bestií. Rozhodli jsme se, že necháme Djinna navštívit jeho vyvolenou na povrchu a organizátor nám celou akci schválil. Duchové proto prolétli bránou Asiliaru, samotný Djinn ji otevřel pro své kostlivé pochopy a celá parta nakráčela dovnitř.
To vyvolalo dokonalé zděšení.
Mnozí se okamžitě vrhli do útoku, což popudilo Djinna natolik, že nemrtvým nařídil pobít všechny obyvatele. Takřka nesmrtelné nestvůry se úkoly zhostily se ctí a chrabří obránci se museli rychle dát na ústup. Když pak Djinna jeden z nich obzvlášť popudil, poslal mě po jeho stopě s prostým příkazem zabij ho a poslušný, neúnavný duch se dal do pohybu. Vzhledem k tomu, že nikdo netušil, jak mě porazit, rovnal se příkaz takřka rozsudku smrti.
Včas se ale objevila Djinnova vyvolená a popudlivého vládce dungeonu uklidnila. Ten proto vzápětí svolal své služebníky a nakázal jim neútočit, načež se celá skupinka záhrobních tvorů prošla po Asiliaru coby neteční turisté. Lotárští kupci se zlatou kůží museli jen valit oči.
To ale nebylo poprvé a ani naposledy, kdy jsme coby bestie vlastní iniciativou zasáhly do dění ve městě. Vzpomínáte si ještě na Rudou opici? Nadešel její čas.
Ze všeho nejdřív jsme se vydali s Aštonem do města najíst. Pro tento účel jsme se chopili rolí dvou orvaných hadráků, které stráže na rozdíl od banditů pouštěly skrz brány. Během jídla jsme začali okolostojícím obyvatelům vyprávět o mocné opičí holi, která dává nositeli schopnost přečíst myšlenky, sesílá ohnivé koule a vůbec disponuje ohromující magickou mocí. Zmínili jsme se také, že se opičí kultisté po večerech scházejí u jícnu sopky.
Organizátorům jsme samozřejmě předem sdělili, že celá sekta je jen lidovým hnutím a Rudá opice nemá žádnou moc. Těšili jsme se totiž, až nás někdo na svazích Jižního Taru zavraždí, vítězně uloupí hůl a pln nadšení vyrazí zeptat se povolaných osob, jak je to s onou kouzelnou mocí. Nakonec všechno ale dopadlo úplně jinak.
Těsně před západem slunce jsme se skutečně vydali na vrchol kopce. Ašton hrál proroka Rudé opice, který nesl božstvo na své holi, já byl jeho akolytou, prostým vesničanem ozbrojeným dýkou, kdyby se komukoli zachtělo rušit naše uctívání. Nad jícnem jsme pak provedli opicoslužbu, přičemž Ašton neúnavně hlásal pravdu Rudé opice, její nezměrnou moc, sílu a svrchovanost. Náš bůh totiž na rozdíl od falešných pokrytců, které uctívají ostatní, přináší zkázu, zoufalství a prokletí všem stejně, své příznivce nevyjímaje.
Opicoslužba však přilákala pouze malou a ostražitou pozornost, hráči přítomní v lese totiž nejspíš větřili past. Proto jsme se rozhodli vydat se do Asiliaru a pokračovat v dalším hlásání posvátné pravdy přímo tam. Nesl jsem nádobu s piškoty, jimiž jsem coby chrastítkem potřásal do rytmu a v černé kutně oděný prorok přede mnou uctivě nesl Rudou opici, zatímco bez přestání hlasitě vykřikoval invokace.
Takto jsme dospěli až k boční městské bráně, kde nás zastavila stráž. Chudák hlídač nevěděl, co si s odhodlanými hlasateli počít, takže zavolal starostu. Brzy se okolo shlukla menší skupinka, která diskutovala o tom, co s námi. Prorok ohnivě přesvědčoval přítomné o nutnosti našeho vpuštění, načež hrozil prokletím pro ty, kteří nás odmítnou. Já jsem mu přizvukoval, ale ani naše spojené síly nestačily.
Nakonec jsme obřadně prokleli bránu, mávaje opicí a odebrali jsme se k hlavnímu vchodu do Asiliaru. Tam jsme předvedli stejné představení. Prorok kázal proti bálu, který se měl toho večera konat, jako proti hříšné, nevázané a rozmařilé zábavě, která přivolá boží hněv. Já jsem doplňoval, že z celého města nezůstane kámen na kameni, nevpustí-li obránci svatého muže dovnitř.
Nakonec někoho napadlo zavolat v Asiliaru přítomné kněze obvyklých herních bohů. Dostavili se v hojném počtu. Ihned jsme proto začali kázat proti jejich pohanským modlám a opět vyhrožovat prokletím. Přitom jsme do sebe ládovali piškoty, které jsem nesl ve svém chrastítku.
Tady se musím na okamžik zastavit. Jako nemágové jsme neměli nejmenší tušení, že piškoty představují ve světě Mellorie manu, kterou kněží používají pro sesílání kouzel. Celé město na nás však šokovaně hledělo a pobavení přihlížejících vystřídal strach, když jsme do sebe ládovali jeden piškot za druhým. Z vnější to muselo vypadat, jako že se skutečně připravujeme na seslání nějaké děsivé kletby.
Zasáhl kněz bohyně Lorenar. Mávnutím ruky vypustil svaté plameny, které pohltily proroka. Ten padl na zem, zatímco já jsem zahrál vyděšeného vesničana, který se pokoušel svého mistra oživit, zatímco spílal jeho katům. Prorokovu duši si kolegiálně ukradla kněžka boha smrti Kohnaarga a mě kdosi herně omráčil pěstí. Coby heretika mě následně výše zmíněný ohnivý kněz upálil (čímž si, jak mi později sdělil, splnil vedlejší úkol) a do plamenů přihodil i Rudou opici.
Všichni si mysleli, že tím celá záležitost skončí. Vybrali kalíšek s piškoty a rozdělili si „manu“, popel mrtvých nechali rozvanout letním vánkem a s klidným srdcem se rozešli. Kletba Rudé opice však visela nad nimi i nad celým městem jako smolně černý stín.
My jsme se mezitím zpátky v táboře bestií řezali smíchy. Kolegové pochválili zejména Aštonův výkon v roli hlasitě a zapáleně kázajícího proroka. Není divu – má nepopiratelný herecký talent a dostal už i nejednu placenou roli. Ještě pozitivnější reakce ale sklidila sama Rudá opice. Její námi vylepšený zjev si vysloužil nejednu poznámku, včetně těch, že je ta opice zkrátka opravdu naprosto zlá.
Šeřilo se, takže jsme zkusili našeho boha nasvítit silnou baterkou. Když její rysy nabraly ještě znepokojivější, démonickou podobu, věděli jsme, že toho musíme využít. Zrodil se plán.
Poblíž Asiliaru na úpatí Jižního Taru stál důl. Těžila se v něm vzácná sikarra, z důvodu zamoření jedovatými plyny však pouze každou šestou hodinu. To v případě nonstop LARPu znamená v šest ráno, v poledne, v šest večer – a o půlnoci.
Nejdřív bylo potřeba sehnat dostatek lidí. Pomohl Entony, jehož jsem měl pozdravovat od Irith Zimostrázové a popasoval jsem se s tím po svém. Zahrál mrtvolu, do níž byla zabodnuta hůl s Rudou opicí.
Ta očekávala půlnoční výpravu horníků jen pár kroků před vstupem do dolu. Celou scénu osvětlovaly jen dvě lampy, ve stínech se však krčily všechny bestie, které jsme dokázali sehnat.
Nemohli jsme výpravu napadnout jako derménští obléhatelé, v tu dobu totiž zrovna platilo příměří a z výtěžku jsme měli dle dohody dostat šedesát procent. Proto jsme se přestrojili za nemrtvé a dva z nás též za vlkomedvědovitou stvůru.
Jakmile horníci dorazili, obhlédli mrtvolu a rozhodli se i přes nepříznivé znamení vstoupit do dolu, vystoupil ze stínů kapitán barona Camoneta. Uklidnil výpravu, že je hlídána dvěma jednotkami derménské armády a rozdal rozkazy. My jsme na ně ze tmy odpovídali jako vojáci, načež jsme ale začali křičet, že se blíží nemrtví. Zazněl rozkaz k obraně, takže jsme začali vytvářet zvuky dvou bojujících armád, výkřiky zraněných a umírajících, jakož i dunění štítů, klení a další zvuky na pozadí.
Ten tartas ale vyplašil dvě výše zmíněné potvory, které nečekaně naběhly přímo do středu dobrodruhů. Jedna proklouzla do dolu, kde začala masakrovat horníky, druhá se postarala o odvedení pozornosti. Když si obránci s oběma bestiemi poradili, nadešel čas na atmosférickou tečku – ze tmy se vypotácela jedna moje kolegyně v masce kostlivce, udělala několik vrávoravých kroků do světla luceren (čímž patřičně alarmovala obránce) a následně natrvalo skonala pod mým mečem.
Ohlásil jsem kapitánovi, že derménské jednotky vyčistily perimetr a mohlo se jít spát.
Ale ani tím neskončila sekta Rudé opice, přestože kněz Lorenar nalezenou hůl opět proaktivně spálil.
Následujícího dne totiž Derménci právě společně s ohnivými kněžími získali plány a materiál k výrobě mocného magického artefaktu. Ten mohl vytvořit neproniknutelnou kupoli okolo určitého prostoru. Kněží a Derménci se dohodli, že bude vztyčena okolo dolu na sikarru.
Byla to lest, se kterou nicméně čestný baron Varon Camonet nepočítal. Derménci ochránili Lorenařiny uctívače během sestavování artefaktu a kupole byla spuštěna. Kněží zůstali uvnitř, všichni ostatní venku. Pak použili Slzu Taru.
Sopka vybuchla.
Téměř všichni v té době žijící hráči byli okamžitě mrtví. Erupce smetla nejen derménské jednotky, ale i čtyřicetitisícovou eiverdinskou armádu, která byla městu vyslána na pomoc. Samotný Asiliar, stejně jako velké město Nechladsko na opačné straně sopky, skončily stejně. Kněží rozpoutali apokalypsu.
A tak se splnilo proroctví Rudé opice. Proklatý Asiliar byl zničen dle předpovědi. Božstvo obětovalo své vlastní uctívače, aby pomohlo získat kněžím ohně potřebnou sílu a prostředky. Využilo nepravou víru v bohyni Lorenar pro vlastní temné záměry. Co víc, stalo se tak s odstupem pouhého jednoho dne, což jasně ukazuje, že je Rudá opice daleko nejspolehlivějším božstvem, které kdy spatřil svět.
To jsem se vydal v poslední večer celé akce hlásat skupinkám duchů, potulujících se v troskách města. Sám organizátor Arling se po konci hry nechal slyšet, že takový konec očekával jen s tříprocentní pravděpodobností. Existuje snad působivější doklad moci Rudé opice? Prošel jsem hospodu, navštívil každý oheň a vždy jsem začal provokativní otázkou.
„Slyšeli jste už o Rudé opici, našem Pánu a Spasiteli?“ Dostalo se mi všemožných odpovědí. „Dnes mám rudé víno,“ řekl jeden, „rudá opice bude až zítra.“
Buď jak buď, pravda o LARPu Melloria – Mellorienin je zcela nezpochybnitelná.
Požehnání Rudé opice s vámi se všemi!
PS: Vzhledem k již nyní značnému rozsahu reportáže se o dalších zajímavostech z LARPu rozepíšu někdy příště v samostatném článku.
