V Hollywoodu se hraným fantasy blockbusterům zrovna dvakrát nedaří. Letošní pokračování Sněhurky a lovce nepřekvapivě sotva dokázalo zaplatit samo sebe, ještě hlouběji se pak propadlo vcelku příjemné béčko Bohové Egypta. Komerční úspěch zaznamenal jenom Warcraft: První střet, opírající se o širokou fanouškovskou základnu. Dohromady dost důvodů, proč obrátit pozornost za hranice americké továrny na sny: do Ruska.
Kdysi se celá země třásla před draky. Vesničané jim obětovali mladé panny, aby je strašliví, oheň chrlící plazi nechali v bázni a bídě přežívat dál. Pohár jejich trpělivosti však jednoho dne přeci jen přetekl a zrodil se drakobijce. Ukončil teror, a jak se zdálo, navždy zbavil lidstvo strašlivého stínu blanitých křídel. Když ale hrdinův vnuk na své svatbě s princeznou Miroslavou nechá z čiré ješitnosti zpívat staré dračí volání, někdo na ně ke zděšení všech zúčastněných odpoví.
Příběh filmu je relativně přímočarý a soustředí se skutečně takřka výhradně na výše představené postavy. Bezmála dvouhodinovou stopáž tak sice utáhne, trocha krácení by ale přesto nezaškodila. Čas od času scénář překvapí, většinou docela příjemně.
To dokáže i vizuál, lehce tápající mezi stylizací a kýčem. Digitální magie místy neznatelně škobrtá, kupodivu ani ne tak v zobrazení dračího letu – zjevně nerealisticky a plastově působí spíš město, v němž bydlí princezna Miroslava. Kdykoli jej kamera zabírá z ptačího pohledu, chýše, hradby, stromy i voda neomylně prozrazují, že nejsou než 3D modelem oháknutým texturou. Působí popravdě spíš jako z intra počítačové hry.
Podobně nevyváženě dopadla i hudba, sama o sobě snímek podkreslující velmi dobře. V několika scénách se totiž nepřirozeně, často velmi rychle přepíná, takže to ucho pozorného diváka zachytí – a pozornost věnovaná příběhu a především postavám se rozptyluje.
Právě postavy totiž tvoří páteř celého filmu. Sednou-li vám herci a uvěříte-li jim jejich role, bezpochyby odpustíte všechny výše zmíněné neduhy, jakož i mnohé další (a naopak). Osobně kvituji, že vzhledem k neamerickému původu snímku neznám jedinou tvář z celého obsazení. Snadněji tak hercům uvěříte jejich hrdiny.
Největším tahákem snímku je však rozhodně mytologické pozadí, představené působivým a přesvědčivým způsobem. Slouží výhradně k prokreslení dračího druhu, jeho povahy, schopností a vzniku. Navíc nechává mnohé otázky nezodpovězené – když zjistíte, že má jedna z nejdůležitějších lokací tvar dračí lebky, rádi byste si k tomu poslechli nějaké vysvětlení. Žádného se vám ale nedostane, takže musíte zapojit fantazii.
V současné záplavě monumentálních blockbusterů se navíc film samozřejmě nesnaží za každou cenu ohromit a šokovat, nemá na to rozpočet a nejspíš ani ambice. A jelikož si nemusí na nic hrát, většinu času skvěle funguje.
Jedno varování: jakkoli snímek zobrazuje pouze minimum násilí a nenajdete v něm jedinou sexuálně explicitní scénu, pro mladší děti se nehodí. Nejenže často buduje napětí skrze temnou atmosféru, obsahuje navíc trochu nahoty či třeba zmínku o kamenném oltáři, na němž draci spalovali unesené panny na prach a popel.
Závěrem pak připojím ještě dovětek, že se On – drakon do Česka dosud oficiální cestou nedostal, pročež budete muset třeba při hledání titulků nažhavit Internet (neumíte-li dost dobře rusky).
