Nemůžu a nemůžu se donutit, abych se podruhé podíval na sedmou epizodu Star Wars. Probouzející se sílu jsem akorát v prosinci přivítal v kině, odkud jsem si odnesl smíšené pocity. S každým dnem uplynulým od zhlédnutí se ještě ke všemu víc a víc ozývají negativní dojmy, zatímco ty pozitivní ztrácejí na síle. Zjišťuji, že se mi ten film s odstupem času spíš nelíbí – a co hůř, není v tom sám.
Poslední dobou mě čím dál víc irituje hned několik zavedených, populárních fantasy a sci-fi sérií. Všechno digitální pozlátko a velkolepý formát letošního finále šesté série Hry o trůny nedokázalo přebít trpkou pachuť v ústech, která se po opadnutí prvotního úžasu stále více hlásí o slovo. Všechen vtip a bombastická akce superhrdinské Občanské válce nestačil, aby mě přesvědčil, že to s Marvelem nejde z kopce.
Podobné pocity mám i z letošních X-Menů, jakkoli je po Apocalypse ještě příliš brzy mluvit o regresu, neboť
O nejnovějším přírůstku do rodiny snímků z univerza DC už radši znovu ani psát nebudu.
Co mi tak vadí? Důvodů by se našlo víc, ale ten prvotní můžu shrnout jednou větou – všichni autoři, stojící za výše jmenovanými díly, se bojí experimentu jako čert kříže. Sází na léty prověřené recepty, připravované pouze ve vytříbenější formě. Místy odvádějí skvělou práci, na první zhlédnutí takto dokážou diváka i ohromit, ale jakmile úžas opadne, ukáže se omšelá, vetchá kostra, na níž je všechno to pozlátko navěšeno.
Co naplat, že se proti sobě staví Captain America a Iron Man, respektive Batman a Superman? Nemají dovoleno překročit jasně vytyčené meze a aspoň na okamžik vypadnout ze svazující škatulky klaďasů. V přehnaném respektu vůči receptu, který až doposud vycházel, udržují filmaři charaktery svých postav na uzdě a výraznou proměnu jim nedovolí.
Zrovna tak Apocalypse si nedovoluje alespoň projednou opustit klasický recept Xavier versus Lensherr a samozřejmě končí obligátním Magnetovým prozřením. Spoiler? Ale jděte.
Radši si běžte pustit větší, hezčí a lepší Quicksilverovu scénu.
Nebo nalaďte HBO, zapomeňte, že pánové D a D dokázali svého času napsat pár hezkých dialogů a vtáhnout vás do Západozemí tak, že vám připadalo dokonale živoucí – a běžte se kochat monumentálním zásahem tří oheň flusajících draků proti otrokářské flotile.
Mezitím bude jedna osamocená duše na pouštní planetě v předaleké galaxii s napětím vzhlížet k obloze, dokud ji ztracený droid nevrhne přímo doprostřed války mezi Temnou a Světlou stranou Síly. Hrdina se sice bude svému osudu zpočátku vzpouzet, díky moudrým mentorům však nakonec najde správnou cestu a vyrazí zničit zbraň, hrozící vnést nepředstavitelnou zkázu do celého vesmíru. Už zase.
Neberte mě špatně. Jsem zvyklý na to, že se všechny velké příběhy časem opakují a vlastně by mi to vůbec nevadilo. Ne, kdyby neztrácely to, co činí z bezduchého popisu děje ságy, které pohnou generacemi lidí a zařadí se do zlatých fondů. Konflikt.
Konflikt, jenž nechá protagonistu tvrdě kolidovat s jeho antitezí.
Bane lámající Temného rytíře, aby tento mohl opět povstat. Joker coby imunitní reakce gothajského podsvětí na přítomnost strážce v netopýřím obleku. Úzkost, která nutí Železného muže vršit jednu plechovou zbroj na druhou, jen aby nakonec zjistil, že se obestavěl neproniknutelným kokonem. Erik Lensherr, který je Xavierovým přítelem, jen aby se rozkmotřili na samotném konci První třídy.
Vždycky to jde.