Už potřetí v životě jsem v posledních dnech a týdnech přečetl čtyřdílné Křižáky Zofie Kossakové. O prázdninách si písmenka obvykle prohlížím spíše sporadicky, tentokrát jsem ale zvlášť ke konci hltal stránku za stránkou. I přesto, že si samozřejmě ze školních lavic i předchozích přečtení dobře pamatuji, jak celý příběh dopadne. U některých knih na takových drobnostech člověku zkrátka nesejde.
Zvlášť jako malý jsem se rád pouštěl do náročné, mému tehdejšímu věku nepřiměřené literatury. Pána prstenů a Silmarillion jsem přečetl (a ne jednou) dávno předtím, než mi bylo patnáct, ve stejné době jsem louskal třeba Obraz Doriana Graye, k němuž jsem se dostal přes humornou povídku Cantervillské strašidlo. No a taky jsem se pustil do historické série, mapující osudy první křížové výpravy.
Co vím, na nižším stupni základních škol se středověké kruciáty nijak zvlášť nerozebírají. Vlastivěda k tomu ani neposkytuje dostatek prostoru. Předmět se totiž v duchu svého názvu věnuje spíše českým dějinám a musí si najít čas i pro obsáhlé geografické okénko.
Proto jsem coby čerstvý student nižšího stupně gymnázia zatím vůbec netušil, jak celý příběh dopadne. Neznal jsem ještě osudy čelních urozených vůdců křížové výpravy, například Raimunda z Toulouse nebo Gottfrieda z Buillonu. Nevěděl jsem nic o tažení prostého lidu, vybičovaného kázáním papeže Urbana II. a poustevníka Petra. Měl jsem jen velmi mlhavé povědomí o Byzantské říši a o rozdělení, jež se pouhých několik desetiletí předtím odehrálo v křesťanském náboženství. Co víc, netušil jsem, zda křižáci skutečně dobyjí Jeruzalém.
Přesto, či možná spíše i právě proto, mě příběh uchvátil. Dobrodružné putování provázené bitvami, žízní na poušti či hladověním v Antiochii bylo o to napínavější, že odhalovalo skutečné události skryté za literární fikcí (autorka soustředí část pozornosti na osudy polských rytířů, kteří se sice v křížovém vojsku nacházeli, leč nemáme o nich podrobnějších zpráv).
Stejnou měrou mě však čtyřdílná série tvrdě zasáhla. Pouští se totiž odvážnou sondou do nitra středověkého člověka a představuje čtenáři naprosto odlišnou mentalitu tehdejší doby, radikálně odlišnou od té dnešní. Leckdy až naivní, tvrdošíjné lpění na rytířské cti či upřímná starost o svěřené duše se střetává s až nepochopitelnou brutalitou, fanatismem či pohrdáním vzdělaností.
Pohádkové bohatství Byzance kniha konfrontuje s krví a potem otroků, kteří pracují na udržování vnějšího pozlátka. Učenost arabského světa se snoubí se zákeřností a zradou, když derviši tráví studny a pomstychtivý strážce hradeb vpouští latinské voje za nedobytné brány Antiochie. Statečný křesťanský rytíř bojuje s pověrčivostí a také arogancí, když svrchu hledí na kultivované Řeky, posmívá se „schismatické“ víře či vystavuje výsměchu svého spolubojovníka, který ovládá psaní, umění dobré tak akorát pro mnichy.
Křižáci pro mě byli a dodnes jsou do značné míry právě o pohledu do jiného světa. Světa, který už (naštěstí) zanikl, ale jehož roli v dějinách Evropy i naší země nemůžeme opomíjet nebo lehkomyslně zavrhovat. Je snadné dívat se svrchu na bídu feudálního systému, otřesné postavení žen ve středověké společnosti nebo fanatismus křesťanů i muslimů, z nichž jedni táhli ve jménu Boha proti ďáblovi a druzí pod praporem Alláhovým proti nevěřícím ďaurům, ochraňovaných samotným Iblísem.
Jenže lidé se nemění, ne za pouhopouhý okamžik necelého milénia.
Kossaková sama v doslovu přiznala, že si nijak nelibuje v brutalitě a násilnostech a mnoho ze své knihy vypustila. Popisuje tažení jako mocný, krví a hnisem zbrocený taran, strašlivou dějinnou zkratku. Mrtvá těla tlela po statisících, ulice Jeruzaléma, města pro všechny svatého, se zbrotily krví, když dobyvatelé vraždili každého, kdo jim přišel pod ruku. Nezáleželo na víře, věku či pohlaví.
A přece hrdinové Křižáků nebědují nad vyhaslými životy. Zabití odešli k Bohu, jejich hříchy smyla mučednická smrt. A kdo bojoval ve svaté válce po dobu, která uplyne mezi jedním a druhým podojením velbloudice, dostane se do ráje, sdělil věřícím Mohamed.
Úhlavním nepřítelem je marnost. Nejsilnější momenty celé série zažívají jednotlivé postavy zcela osamoceny, v pochybách a drásavém vnitřním obnažení, kdy objevují velký, neuvěřitelně pestrý svět dříve neznámý západnímu člověku a hluboko uvnitř se zachvívají, neboť jim proměnou hrozí i vlastní nitro. Marnost nad marnost a všechno je marnost, stojí v biblické knize Kazatel a Křižáci to nezapomínají připomenout.
Vůdce výpravy, učený biskup Adhemar de Monteiul, nakonec nachází odpovědi uprostřed mystického vytržení, které zažívá na březích řeky Sakary. Ne všichni ale mají tolik štěstí. Polský rytíř Imbram po návratu do rodného Slezska zažívá pocit odcizení a z jeho muk jej nemůže vysvobodit už nikdo.
Ta marnost, která dost možná ještě mocně otřese tímto světem.