Erika Johansen si s žánrovým zařazením svých knih pranic neláme hlavu. Její Královna Tearlingu mísila fantasy s trochou postapa a v pokračování budeme dokonce moci nahlédnout před tajemný Přechod. Hlavním lákadlem a velkou neznámou druhého (a ne posledního) svazku série je totiž nová hrdinka Lily, jejíž život se s osudem tearské vládkyně z Glynnů nečekaně proplete. Kelsea má však i další problémy.
Tím nejzjevnějším je bezpochyby mortská invaze, podle níž koneckonců dostala knížka jméno. Vojáci Rudé královny disponují lepší výzbrojí a příliš velkými počty na to, aby mohla mladá královna doufat v udržení hranic. Nařizuje proto evakuaci venkovanů za hradby Nového Londýna, kde je neohrozí plenění a rabování. Intrikánská Boží církev mezitím pletichaří za Kelseinými zády pod vedením nového, ambiciózního a patřičně prohnilého Svatého otce.
Nutno poznamenat, že právě linie politického zápasení kvalitativně překonává tu válečnou. Autorka se zjevně necítí v polní obuvi stratéga příliš jistě a moudře se soustředí na méně přímočará pojetí akce. Slovní přestřelky, královniny vlastní pochybnosti nebo kolísání otce Tylera mezi církví v Arvathu a trůnem si užijete mnohem víc než rozpačité a místy dokonce trošku úsměvné manévrování generálů či plukovníků.
O příběhu Lily, vzdáleném tři století, toho nechci prozradit příliš. Čtenáři představí znepokojivou vizi dystopické Ameriky, v níž převládla ta méně přívětivá složka národní povahy. Důraz na tradiční hodnoty (ve smyslu podřízenosti žen mužům), na vnější nátěr spořádanosti, na pokrytectví ukryté pod ním a na fundamentalistické náboženství vzrušeně se zachvívající v očekávání brzké parusie (jakkoli tento poslední motiv Erika Johansen spíše – nebo snad raději – nechává jenom lehce znít mezi řádky).
Práce s podvědomými obavami a strachy Tažení do Tearlingu sice nezanedbává, přesto na jeho stránkách nalezneme menší chybky formálního rázu. Kelsea se například uprostřed rozhovoru zamyslí a další tři čtvrtiny stránky sledujeme její vnitřní pochody, abychom se pak plynule vrátili zpět do dialogu. Kdyby se podobně zadumal člověk, se kterým se běžně bavíte, asi byste ho měli za cvoka.
Být či nebýt, to je oč tu běží! Různé tvary slovesa jsem v některých pasážích překračují zdravou kvótu a stávají se lehce rušivými. Nejsem si také jistý, zda je Svatý otec skutečně tlampač obav svých farníků, popřípadě tlampač boží. Technika nepřežila Přechod, takže bych podobný slovník od obyvatel Tearlingu spíš nečekal. Těžko říci, zda je na vině překlad, nebo spíš sama autorka – podobně jako u několika dost neobratně zformulovaných souvětí (epizoda s jezerem na straně 20). Kniha navíc většinu času boduje propracovanou gradací, která posléze paradoxně nejednou vyzní trochu do prázdna.
Podobné neduhy ale naštěstí neobjevíte příliš často, a pokud se přes ně dokážete přenést, odmění vás Tažení do Tearlingu čtivým, bez zbytečného zdržování plynoucím příběhem. Někomu i přesto nemusí sednout Lily a její zoufalé pokusy vzepřít se šedému životu ve světě plném udavačů, strachu a sledovacích kamer nebo čipů. Jiného zase odradí bez kompromisů popsaná zvěrstva typu kastrace, znásilnění nebo sadistické popravy, zvlášť pak, když se do nich postupem času zaplétá i sama hlavní hrdinka.
V nekončící záplavě young adult škváru však přinejmenším mně padne vyprávění Eriky Johansen přímo do noty. Už jen díky lehkosti, se kterou rozmetává laciné romance konkurenčních pisálků, když učí Kelseu pragmatičtějšímu pohledu na milostné vztahy. Škoda, že i přesto kniha čas od času přeci jen podlehne korumpujícím vlivům a hnutí Modrý obzor nechá pokřikovat patetické fráze o lepším světě.
A to ještě měla ta sebranka idealistických separatistů vzniknout z fenoménu Occupy…
Potěš Dagon.
