Nikdy jsem aktivně nehrál jedinou hru od Blizzardu. Nemám nejmenší přehled o dějinách Azerothu a veškeré vědomosti o reáliích univerza Warcraftu jsem načerpal kdysi dávno pařením 2D adventury Murloc, když jsme ji s kamarádem smažili dlouho do noci. Dle většiny dosavadních reakcí tedy nový První střet rozhodně není pro mě. I tak jsem se samozřejmě podíval.
Nadutí fanboyové prorokují, že se nováček údajně ztratí v příběhu. Nevěřte jim. Děj Warcraftu přímočaře spěje od úvodu přes zápletku až po rozuzlení, přesně jak to ve slušných rodinách chodí. Mozek při sledování příliš namáhat nemusíte a vlastně si film dost možná lépe užijete bez přílišného přemýšlení.
Hlavní linie sice není k uzoufání pitomá, ale nejedná se ani o scénáristické veledílo. Můžete se připravit na hromadu klišé typu zachraňování světů, nečekané zrady důvěryhodných osob nebo zajetí důležité postavy, která je následně konfrontována s kulturou a myšlením svých protivníků. Do toho se vměšuje ještě přiměřená dávka humoru různé kvality, ale i nějaký ten tragický moment.
Jádro příběhu přitom můžeme shrnout docela stručně. Vlády nad orky žijícími ve vzdáleném světě se chopí temný čaroděj, který využívá zlou zelenou magii. Ta nejenže dokáže dodat svou barvu samotným orkům, umí navíc otevírat portály a stěhovat tak Hordu napříč vesmírem. Čaroděj ale svou moc čerpá z životní energie, a když zabije domov svého lidu, musí se jeho válečníci přestěhovat.
Vycucají tedy duše z divných modrých faunů a vyšlou průzkumníky na Azeroth, kde tito chytají místní obyvatelstvo, aby jej použili pro transport zbytku Hordy. Do cesty se jim však staví král Llane a jeho vojevůdce Lothar, kteří v čele poměrně generické sebranky hrdinů zjišťují výše zmíněné informace, aby se vzápětí pokusili plán orků zmařit.
Vedlejších linií je spíše poskrovnu a jsou zaměřeny zejména na čaroděje-nerda, kterého vylili ze školy či zelenou míšenku potýkající se nepřekvapivě se svou identitou. Trochu pozornosti pak film věnuje i Lotharovu mladému synovi, jenž narukoval v duchu rodinné tradice do armády také (čímž otci samozřejmě způsobuje vrásky na tváři).
Příběh čas od času něčím překvapí, udrží si divákovu pozornost a vzdor až kýčovité barevnosti prostředí, v němž se odehrává, hraje na až překvapivě temnou notu.
Čímž se dostáváme ke kameni úrazu snímku, totiž k audiovizuálnímu zpracování. Hudba Ramina Djawadiho ničím nezaujme, což je u autora skvělých soundtracků ke Hře o trůny celkem škoda. Hůř ale dopadlo CGI – a teď se vůbec nechci navážet do skvěle animovaných orků. Z těch by si měl naopak vzít příklad starouš James Cameron, až příště bude točit svůj pseudodokument z planety modrých opic.
Chápu, že film musí respektovat reálie univerza, z něhož pochází, a chápu také, že konkrétně v případě Warcraftu toto znamená výraznou komiksovou stylizaci, vztahující se na zbraně, výzbroj, budovy i další prvky. Jenomže přesto přese všechno mi mix různých architektonických slohů ve Stormwindu dost leze krkem. Nemůže za to přitom jen a pouze samotná výstavba Azerothu, na vině jsou také i výše zmíněné digitální efekty, jež ji vykreslují.
Stejný problém v bleděmodrém jsem měl s hobití trilogií Petera Jacksona: lokace nově představené ve filmech ze Středozemě zkrátka nepůsobí ani z poloviny tak reálně a komplexně, jako z hlediska výpočetní techniky prastaré záběry Pána prstenů. Tehdá totiž ještě holt museli autoři modelařit a ve svých divokých vizích fikčních světů se trochu krotit, aby jim zmenšenina Minas Tirith skutečně stála.
Mnohým moderním snímkům tohle podle mě někdy chybí a Warcraft mezi ně patří rovněž.
Poslední vadu na kráse, o níž bych se chtěl zmínit, představují místy dost absurdní momenty. Třeba na poradě OSN Azerothu šikanují jacísi vyslanci trpaslíky s tím, že údajně musejí zvýšit dodávky a pracovat přesčas. Přitom se každý jednotlivý pěšák promenuje v kompletní plátovce a chudáci dodření vousáči je ještě ke konci filmu nechají nafasovat bambitky. Nedovybavenou armádu si představuji trochu jinak.
Ale to je vedlejší, neboť samotní trpaslíci jsou samozřejmě skvělí. Elfové proti tomu vypadají jen jako průměrné cosplayerky, mají neskonale legrační uši a jejich zářící kukadla se suverénně řadí na špici letošního žebříčku největších filmových trapností roku. A to už jsem viděl i Úsvit spravedlnosti…
Jo, je mi jasné, že musejí být lore-based, ale jistě by šli zpracovat trošku decentněji. Nebo si mohli aspoň vzít sluneční brýle, propánakrále.