Doma mi leží výtisk knihy A Dance with Dragons, ale protože jsem ji už kdysi četl v českém překladu, neotevírám ji zrovna často. Nedávno jsem to udělal. Od první po desátou stranu nenajdete nic jiného, než pozitivní reakce světových kritiků. Nebyl jsem ani příliš překvapen, jak často tito moudří, osvícení hodnotitelé srovnávají tvorbu George R. R. Martina s J. R. R. Tolkienem. To už je taková tradice.
Do srovnávání se pouští nejeden samozvaný fantasy expert, časopisy jako Time nešetří narážkami typu elfí hezounci proti skřetím hrubiánům. Všeznalý kritik se ohání archetypálními postavami Pána prstenů či naturalismem Martinovy prózy a dalšími frázovitými zaklínadly, aby získal punc znalce konečné pravdy. Zvláště ve slovanském prostředí pak mnozí zatahují do pranice ještě polského spisovatele Andrzeje Sapkowského, autora populárního Zaklínače.
Celá diskuze zpravidla končí vyhrocenými, emocionálními výlevy, které nemají nic společného s jakoukoli argumentací. Určit, které z výše zmíněných děl je nejlepší či nejhorší, totiž žádným způsobem nelze. Umění působí na různé lidi různě, a pokud čtete-li knihy proto, abyste lépe poznali objektivní realitu, zahoďte beletrii a pořiďte si učebnici fyziky.
Moment! Co tedy vlastně děláme na Dagonovi my, když se nerozpakujeme pokrytecky třídit fantastickou literaturu do přihrádek odstupňovaných po desítkách procent?
Nic jiného, než že předáváme potenciálním čtenářům vlastní názor. Na rozdíl od mnoha jiných se ho ale pokoušíme podepřít argumentací, vycházejících z formálních či obsahových nedostatků díla – a ty s jistou mírou objektivity hodnotit lze.
Tohle všechno je poměrně intuitivní, ale snad mě to ušetří neplodných hádek, které by mohl vyvolat zbytek článku. V tom se totiž obloukem ponoříme do bahna improvizované argumentace některých obzvlášť vypečených individuí:
1/ Tolkien is dead. And long live George Martin. (The New York Times) 🔗
Z kontextu úplně nevyplývá, nakolik je výrok myšlen anekdoticky, najdou se však tací, kteří jej berou doslova. Přesto je zcela zřejmé, že se Tolkienova tvorba zapsala do povědomí lidí a kulturního dědictví mnohem hlouběji než Píseň ledu a ohně (ať si o tom Barrack Obama myslí, co chce). Jednak na to měla mnohem více času, v posledních patnácti letech ji však razantně podpořila šestice filmů Petera Jacksona, která jenom v našich luzích a hájích vedla třeba ke vzniku časopisu Pevnost nebo k označování Davida Ratha Glumem. Martin tak daleko dosud nedospěl, možná i kvůli tomu, že jeho dílo stále čeká na dokončení.
2/ After five volumes Martin is, if anything, a better writer than when he started. (Time) 🔗
Možná že ano, na jeho dílech se to ale pohříchu neprojevuje. Zvlášť poslední dva díly série jsou natahované, Daenerys stejně jako v seriálu k uzoufání dlouho trčí v Meerenu, Jon Sníh v předloze končí jako ještě větší idiot a Tyrion se od Tywinovy smrti plácá jednou kapitolou za druhou. Jakkoli nefandím ani jednomu z nich, jsou tahouny Martinovy ságy a zřetelná únava se navíc projevuje i na spoustě vedlejších postav. Ty nejkonfliktnější s největším potenciálem generovat problémy už navíc autor neprozřetelně odpravil. Pokud někomu ještě nedošlo, že takový Joffrey dal příběhu mnohem víc než třeba Ned Stark, zamyslete se znova.
Buďme ale spravedliví, protože tahle výtka platí všem rozebíraným autorům.
Nejvíce asi Sapkowskému, jehož povídky patří k nejsilnějším, nejatmosféričtějším a nejlépe vypointovaným, co jsem kdy četl. Sága o Geraltovi a Ciri oproti tomu postrádá po většinu času slušnější tempo a v množství svazků se rozplývá ve spletitou, ale překvapivě lineární vyprávěnku. Když konečně přijde spása v podobě vydařeného finále, autor již rozuzlený děj únavně natahuje, dokud neztratí většinu své síly. Přitom dílčí momenty celého příběhu – třeba závěr Křtu ohněm – zanechají v člověku velmi hluboký dojem.
I Tolkien se po zničení Prstenu krapet vybrblává, i když aspoň ze slušnosti předhodí vedlejší zápletku se zlovolným Sarumanem. Jeho natahovaný konec tak přinejmenším zčásti slouží příběhu, přestože jej mohl stejně dobře přesunout až do Dodatků, které zasazují Pána prstenů do širšího kontextu Středozemě. Veškeré to cestování přes půl světa zpátky by se navíc dalo odbýt nějakou šikovnou zkratkou.
3/ Tolkien’s work has enormous imaginative force, but you have to go elsewhere for moral complexity. (Time) 🔗
Tohle už je lepší trefa. Obyvatelé Martinova světa přesvědčivě reflektují širokou škálu reálných předobrazů. Nabubřelí rytíři, úlisní bankéři, děvky, náboženští fanatici i bezmezně loajální naivkové defilují před čtenářovými zraky a v zachycování složitého lidského charakteru s jeho ctnostmi i neřestmi autor jenom těžko hledá (nejen v žánru) konkurenci. Přesto Tolkienovi časopis Time docela křivdí.
Oxfordský profesor totiž využívá razantně odlišný způsob vypravování a nenechá nás tolik měnit úhel pohledu. Martin totiž střídá hrdiny příběhu pravidelně, takže leckdy změní nenáviděnou postavu na populární zkrátka tím, že jí nahlédne do hlavy. Těžiště Tolkienova Pána prstenů i Hobita oproti tomu leží v rukou několika půlčíků, z jejichž bezelstného pohledu má i celý příběh vycházet!
Takový Silmarillion je mnohem temnější už na první pohled. Hezouncí elfové v něm řežou krky jiným hezounkým elfům, příbuzní se navzájem zrazují, banda trpaslíků zabije krále na vrcholku spirály mocenské arogance a chtivosti a příběh Húrina, Morwen a jejich dětí smete čtenáře uvyklého eskapádám Bilba Pytlíka do kolen. Nejde pochopitelně o tak propracované a explicitní motivy, jako jsou ty Martinovy, ale nezmínit je zkrátka není fér.
Stěžujete-li si pak na archetypy, jichž se v Tolkienovi objevuje celá řada, obvykle jen dokazujete prachbídnou znalost žánru. Tvrdohlavé trpaslíky, vznešená špičatá ucha nebo ošuntělého následníka trůnu totiž přes kopírák opisovali i dnes již zasloužilí spisovatelé typu Feista nebo Brookse. Prvotiny obou zmíněných autorů někdy nestydatě přebírají celé pasáže z původního příběhu! Pro záznam ale dodávám, že zase třeba od Feista dost pravděpodobně později nemálo obšlehnul Flanagan a závěr Brooksova Shannarova meče excelentně vykradl Paolini v závěru své dračí série.
I Sapkowski nemálo staví na Tolkienově přínosu fantastice, jakkoli si pomáhá slovanskou mytologií a místy razantními úpravami některých klasických národů (elfové). Právě Zaklínač ale může zároveň konkurovat svou morální komplexitou nejedné knize Písně ledu a ohně. Myslím tím teď samozřejmě literárního Geralta, který je vcelku zásadně odlišný od toho videoherního – ale o tom zas třeba příště.
Mohl bych totiž sice pokračovat dál, ale nejobvyklejší argumenty do omrzení se opakující v diskuzích jsem snad už probral. A pokud stále ještě bezmezně toužíte po odpovědi na nesmyslnou otázkou kdo je lepší a kdo horší, v mém osobním žebříčku Tolkien stále ještě drží prim. Tedy přinejmenším před těmi konkurenty, kteří byli zmíněni v článku.