Když se Trpaslíci vypořádali se svým monumentálním Osudem, považoval jsem jejich příběh za velmi důstojně uzavřený. To koneckonců i sám autor Markus Heitz, který v doslovu avizoval, že se další návrat do Skryté země a jejího okolí hned tak konat nebude – a když už, pak na stránkách Legend alfů. A právě poslední dva dosud vydané svazky této paralelní série vnesly do řad fanoušků nemalý rozruch, neboť zřetelně připravovaly cestu. Cestu pro Triumf trpaslíků.
Tungdil Zlatoruký, největší hrdina svého národa, položil svůj život u Černé soutěsky. Jeho oběť nebyla marná – poprvé po celých miléniích sjednotil coby největší velkokrál pět kmenů a v jejich čele navždy uzavřel hladový chřtán Phondrasônu. Zároveň smetl vnitřní nepřátele Skryté země, takže se jeho domovina opět může těšit z klidu a míru. Přesto se našli takoví, kteří o něm od začátku pochybovali.
Trpaslík upřeně zíral na ženoucí se bestii, jíž z tlamy stříkala poníkova krev. Do ruky mu jakoby samy od sebe skočily dvě krátké sekery, které měl za opaskem. „Ty můžeš za to, že budu muset jít až ke statku pěšky!“ Otočil se a vyhnul se prvnímu prudkému cvaknutí čelistí. „A smrdíš.“
Boïndil Dvojčepel, Tungdilův nejlepší přítel a nový velkokrál, k nim nepatřil. Přesto stále chová v srdci slabý plamínek naděje, neboť nalezl zprávu, podepsanou velmi zvláštním způsobem. Takovým, který by použil jedině Zlatoruký.
„Kolik Tungdilů Zlatorukejch ještě je? Budou teď přicházet pořád nový a nový kopie a radovat se, že se vrátily? Mohli byste založit vlastní kmen.“
Rád by se sám vydal pátrat, ale jeho povinnosti to neumožňují. Branami v horách se do Skryté země valí proudy elfů, sjednocené pod novým nejvyšším vládcem. Ti věří, že je jejich svatou povinností znovu zvelebit alfskými nepřáteli poskvrněná místa k větší slávě stvořitelky Sitalie. Přestože trpaslíci proti tomuto ušlechtilému cíli nic nenamítají, zdá se, že šikmouší mohou mít i nejeden postranní úmysl – a ani po dvou stech cyklech dosud zcela nevymizela vzpomínka na fanatické eoîl atár.
Vybraným lidem bylo dovoleno nahlédnout do těchto záznamů, které však popisovaly události pouze z pohledu alfů, což mnozí karatelé považovali za přikrášlování zla. Prosté hlavy by tím mohly být fascinovány a v duchu by se mohly stavět na stranu nepřátel.
A co podivné dítě ze Země za horami, které adoptovala královna Mallenia a novopečený vládce Urgonu, Rodario? Jsou alfové skutečně vyhlazeni do posledního, poté co je lovil císař Aiphatòn a poslední ze žadárů? Zpoza hraničních vrcholků navíc může vždycky hrozit další útok nepřátel, takže by bylo chybou usnout na stráži a umožnit tak zlu, aby se nenápadně prosmýklo dovnitř.
Heitz si pochopitelně dobře uvědomuje, že tohle všechno už jsme kdysi slyšeli. Vlastně na tomto pocitu staví svůj klíčový motiv, na jehož obdoby jsem již upozornil v ostatních recenzích série. Namísto jednoty, zrady či nejistoty tentokrát autor pracuje s povědomostí. Spousta okamžiků v knize, mnoho postav i zápletek, mnoho míst – to všechno na první pohled poznáte. Ale nic už není jako dřív.
Jakoby vzal spisovatel všechny své předchozí knihy, rozstříhal je na kusy a sestavil z nich pokračování, které na několika místech obratně přeformuloval. Vaše domněnky se tak obvykle ukážou lichými, stejné cesty povedou k odlišným koncům a zažijete několik hluboce mrazivých dèja vu momentů. Za mě byl jednoznačně nejsilnějším z nich rozhovor trpaslíka a elfa u Kamenné brány, který vyvolával dávno zapomenuté stíny minulosti.
Je to osvěžující a místy vysloveně fascinující způsob, jak navázat na příběh, který už vlastně měl dávno skončit. Mnozí ho možná budou dokonce považovat za svatokrádež.
„Princ Mallen z Ido vedl vojsko několika tisíc vojáků ze všech říší Skryté země, aby s nimi dobyl ty jeskyně. Jednalo se o nějaký diamant plný magické síly, myslím. Nebo to byli Nesmrtelní a jejich bastardi? Nebo obojí?“ Pokrčil rameny. „Já jsem se o minulost nikdy moc nezajímal.“
Tím uzavírám pění ód, protože Triumf trpaslíků přes působivou základní koncepci a dovedné využívání rozsáhlého příběhového pozadí v mnohém kulhá za svými staršími sourozenci. Heitz z vás nevyždímá ani čtvrtinu emocí, které dokázal vyvolat razantními řezy do živého v Osudu. Pátá kniha je totiž místy až k uzoufání kompromisní, což se k drsnému zacházení s postavami známému z dřívějška příliš nehodí. Tím neříkám, že se z autora vyklubal starostlivý opečovávatel starých dobrých hrdinů, ale k tomuto rozšířenému nešvaru má místy docela blízko.
Triumf se také zatraceně dlouho rozjíždí. Není to vždy jen ke zlému a nemastnost neslanost úvodních kapitol nakonec pochopíte, ale na náladě do začátku podobná podpásovka nepřidá. Vyloženě zbytečná je jedna nejmenovaná odbočka v ději, kterou mohl Heitz bez zaváhání vypustit a mírně přepálenému rozsahu knihy by to jenom pomohlo. Dvojsečné ostří má pak prokládání kapitol úryvky a citacemi, které klopýtají napříč stupnicemi zábavnosti a zajímavosti.
Nikdy nedráždi žádného skřeta, když je neozbrojený nebo opilý – pak to není ta správná sranda.
Tomu nenapomáhá ani fakt, že jsou (minimálně v elektronické verzi) dost lajdácky odděleny od samotného textu knihy a leckdy se do nich začtete v domnění, že stále ještě jde o součást příběhu. Po čtyřech svazcích série to není jediná formální změna: překladatel stvořil ze Země za horami pravopisný paskvil Země za horama, který mi opravuje i hloupý textový editor. Naopak třeba trpaslíci se konečně stali dětmi Kováře s velkým K, neboť toto jméno samozřejmě přísluší božskému Vraccasovi.
Sluší se také zmínit, že Markus Heitz téměř předpokládá znalost Temných stezek a Zuřící bouře z Legend Alfů. Ač není jejich přečtení vyslovenou nutností, bojím se, že hraje v pochopení zápletky velmi důležitou roli.
Přes to všechno, jakož i přes směšně malé iniciály, se Triumf trpaslíků stále drží až nadtrpasličími silami (skutečné slovní spojení z knihy). Ambiciózní problém s Botoiky možná odbývá až příliš lehce, atmosférou mnohdy zaostává a celkově se nemůžu zcela zbavit pocitu, že se z celého svazku dalo vytřískat mnohem víc – i přesto však pokračování Heitzova cyklu vřele doporučuji. Už jen proto, že nepokrytě připravuje půdu pro další díly, v nichž nemohu nevidět značný potenciál.
