Co si budeme povídat: i přes lehkou skepsi vyjádřenou v nedávném článku o květnové náloži fantastických filmů se ve mně s blížící se premiérou Občanské války přeci jen probouzela značná očekávání. Temné ladění trailerů napovídalo, že by třeba mohl někdo z tuctu digitálních panáků konečně natáhnout bačkory a vrátit tak do vcelku repetitivních marvelovin poslední doby kapku toho napětí. V kinosále se konečně setmělo a příběh se rozběhl.
První minuty nenalezly většinu superhrdinů v nejlepší náladě. Po tragické smrti několika civilistů během mise v Africe světová veřejnost zpochybňuje mandát Avengers k poněkud svévolné obraně modré planety, zatímco Tony Stark i Steve Rogers zároveň čelí závažným osobním problémům. Jejich vzájemná nedorozumění se rychle vyhrocují, přičemž za nimi zbylí hrdinové postupně utvářejí dvě názorové skupiny.
K finální eskalaci dochází, když se na scéně opět objeví Rogersův starý parťák Bucky Barnes. Úřady jej totiž považují za teroristu a Captain America má odůvodněné obavy, že nebudou jednat v rukavičkách. Postavit se za přítele ale při stávajících náladách znamená zradu, na kterou se protistrana nebude bát odpovědět násilím. Steve je navíc voják a u jednacího stolu se necítí dvakrát jistě. Instinkty mu napovídají, že je třeba postupovat rychle.
V tu chvíli se rozjíždí anticipovaná akční část, ve které se obě znesvářené frakce velmi nepřekvapivě servou (v menším formátu dělají koneckonců to samé už od prvních Avengers). Ukáže se nicméně, že valná většina účastníků boje o žádnou občanskou válku vlastně ani nestojí, a nepřítomnost skutečných agresivních emocí sráží i sebelepší CGI rubačku do škatulky sejde z očí, sejde z mysli.
Podobně dopadl i soundtrack, který po vzoru Age of Ultron zvesela kopíruje předchozí díly, kde se dá. To, že má film hudební doprovod, proto divák dost možná zaregistruje až při závěrečných titulcích. Jako podkres poslouží skladby dobře, ale doma si je už nejspíš samostatně nepustíte. Pořádně jsem si všiml akorát jediného krátkého motivu.
Skvěle funguje humor, který koneckonců patří mezi hlavní zbraně Marvelu. To je místy trochu na překážku chmurné atmosféře filmu, nově uvedený Spider-Man se ale bez řádného hláškování zkrátka neobejde a podobně je na tom i jeho kolega z kmene členovců, Ant-Man. Jinak slušné české titulky si ale příliš neporadily třeba s Tonyho defenzivním fórkem, známým už z ukázek.
I přes dvouapůlhodinovou stopáž snímek drží ostré tempo, které je hnáno dopředu hlavně nutností představit množství nových postav. Ty ztvárnili povětšinou známí a zkušení herci typu Martina „Bilba“ Freemana nebo Daniela Brühla. Do MCU byli asimilováni poměrně dobře, i když možná mohli dostat trošku víc prostoru.
Hůř je na tom scénář, který začíná i končí skvěle, jinak ale není příliš ambiciózní a pokračuje v hluboce vyjetých kolejích, kterými před ním prosvištěla nejedna týmovka i sólovka. Zase se bude mstít, zase uvidíme pikle třetí strany štvoucí hrdiny proti sobě a zase se nedočkáme ničeho, co by opravdu otřáslo zavedenými schématy.
Občanská válka se mi i přesto líbila. Nestane se mým oblíbeným filmem od Marvelu, nestane se dokonce ani mým oblíbeným dílem Capovy trilogie (protože Návrat prvního Avengera nastavil laťku hodně vysoko). Nestane se ale ani snímkem, který mě definitivně odradí od dalšího sledování série. A to i přes to, že kladu její zenit zhruba někam do časů třetího Iron Mana.
Ptáte se, proč ten provokativní nadpis? Vždyť třeba Scarlet Witch žádné občanství nemá…
