Společenstvo Pevnosti* je mamutí sborník, za což nemohou jen jeho dva editoři, šest ilustrátorů a jednadvacet autorů. Dokonce nemůžeme všechnu vinu házet ani na poctivých sedm stovek stran. Společenstvo je totiž především chiméricky pospojovaným chuchvalcem motivů, charakterů a zápletek. Budeme-li se držet úvodního přirovnání, onen mamut má chobot na zadku a ušima si zametá před chodidly.
Jak je zřejmo a s trochou fantazie i vidno, hodnotit tuhle knížku jako celek může být docela kumšt. Nejspíš bych mohl hezky abecedně postupovat od Antonína k Žambochovi a každé hvězdě české fantastiky přitom přiklepnout nálepku ve stylu fajn povídka, či místy docela vtipná nebo převážně neškodná.
Vy si ale nechcete přečíst impozantní bichli proto, že je v ní několik stránek o hláškujícím trpaslíkovi, který nakopává noční ptactvo. Nebudete se prokousávat bezmála třemi sty stranami, než se konečně dostane na vaši oblíbenou vraždící nábytkovou stěnu. Čtení sborníků je totiž vždycky tak trochu experiment s vlastními žánrovými preferencemi a vy zkrátka potřebujete vědět, jestli vám za ten risk Společenstvo stojí.
Odpověď zní: rozhodně ano. Tím bychom měli tu snazší část za sebou a můžeme se přesunout k logicky nastoupivší otázce: proč?
Protože se podíváte do sklepa s Pavlem Renčínem a projdete si blátem promíseným krví po boku Petry Neomillnerové… mohl bych vás začít utloukat slavnými jmény. Jenomže co když vám zrovna ta, která vytanou na mysli mně, vůbec nic neříkají? Co když bude sborník vaší první zkušeností s českou (a slovenskou) fantastikou?
Pak možná budete chtít vědět, že v našich luzích a hájích umíme psát stejně dobře jako konkurence v cizině. Ať už preferujete špetku okultní kriminalistiky, tělními tekutinami zalité gladiátory, nebo máte slabost pro upíry násilného a zaručeně netřpytivého typu… nechte si chutnat.
Ale to není všechno. Někteří autoři se předvedou přímo svou obchodní značkou, jako třeba Miroslav Žamboch ve svém Osobním strážci. Na několika stranách odprezentuje pro svou tvorbu typické motivy, jako jsou intriky, krásné a nezávislé ženy a nezdolní, ostřílení hrdinové. To může dopomoci těm, kteří hledají podobný styl příběhů a na autorovu tvorbu dosud nějakou nešťastnou náhodou nenarazili.
Jde to ale i naopak. Třeba takový Vladimír Šlechta se ve svém příběhu nevydává ani po stopách Oggerda, ani mezi orky do Pohraničí – místo toho předkládá v kontextu své tvorby dost atypickou variaci na jednu známou pohádku. A to možná leckoho zaujme ještě víc než třeba inovativní slovo „pakodlak“ představené Editou Dufkovou v jiné části sborníku.
Je tedy Společenstvo dokonalé a doporučeníhodné kterémukoli čtenáři?
I dvacítka zkušených tesařů se někdy utne. Draci nad Gdaňskem autora Leoše Kyši kupříkladu trošku přehánějí s worldbuildingem (jakkoli je docela zábavný), takže se mu daří víceméně vyšachovat dějovou linku. Tvůrce sice mnohé vysvětluje ve svém úvodníku, který textu předchází, není ale v rámci sborníku sám.
Stejně třeba Devět bojovnic Elbereth obětuje vyprávění ve prospěch znesvěcování nejmenovaného fantasy univerza. Tím ale o podstatnou část legrace přicházejí ti, kteří nemají řádně načteno. Lépe v tomhle směru pracuje třeba Tomáš Němec, který asi také inspiraci nezapře, jeho dílo ale obstojí i samo o sobě. V této souvislosti ještě zmíním, že se v jednom případě dočkáte i obligátní dávky barbara Conana.
Osobně se mi výše zmíněné povídky líbily hodně, nemůžu ale zaručit, že to tak budou cítit všichni čtenáři – a tak se oslím můstkem dostáváme ke druhému neduhu díla. Invence některých spisovatelů se totiž nepáře s odměřováním bizarnosti, taková severská mytologie uprostřed Rudého moře patří v rámci sborníku ještě spíš mezi lehčí váhy.
Vzhledem k většině mužů-autorů také očekávejte spousty veselých skopičin typu musím někoho zachránit dřív, než se udusí, popřípadě jdete po ulici a v každý ruce jednu ruku. Nemáte-li na podobné čtivo žaludek, výrazná část Společenstva asi nebude nic pro vás. Příběhů s hororovými prvky je pak spíše poskrovnu, krom zatopené vesnice se dočkáte už jen křídových čmáranic na stěně. A pozor by si měli dát i arachnofobové, protože se samozřejmě dostane na obřího…
Ještě jsem vás neodradil? Gratuluji, Společenstvo Pevnosti pravděpodobně zvládnete bez výraznější újmy na psychickém zdraví. Budete si tak moci vychutnat povedené karikatury všech autorů i editorů, které jednotlivým povídkám předcházejí. V krátkých úvodnících se pak obvykle dozvíte ještě něco málo informací ze zákulisí toho či onoho díla a další knížky spisovatele či spisovatelky přiblíží závěrečný medailonek. Komfortní provedení je maličko nabouráno jen faktem, že jinak velmi povedená ilustrace na obálce nemá vůbec nic společného se žádným z příběhů uvnitř.
Co dodat na závěr? Společenstvo Pevnosti je unikátní počin, který svou reprezentativní funkci bezesporu naplňuje se ctí. To, že se všichni jeho autoři obešli bez honoráře, zase svědčí o skutečnosti, že je kniha plodem chvályhodného nadšení pro věc. Nadšení, které můžete sdílet. Stačí jen vyhoupnout se do sedla koně, přehlédnout mlhami pokryté kraje a vyrazit do světa, kde kříž řinčí o Perunův blesk a bažinami se toulají nelidské stvůry – zkrátka ponořit se do první povídky.
Cože? Že byste přeci jen raději ten vyčerpávající seznam? Tak si pročtěte celou recenzi hezky znovu, protože jsem do ní poschovával motivy z každého příběhu obsaženého ve sborníku.
