V roce 2014. kdy jsem ještě provozoval Anekron na blog.cz, vymysleli hobiti z Mittalmaru takzvané Vánoce ve Středozemi. Každoročně se virtuálně sešla skupinka autorů pánprstenovských fanfikcí a společně jsme si rozdělili jednotlivé dny v adventním kalendáři. Rád bych tuto dnes již bohužel nepokračující tradici uctil znovuzveřejněním povídek, které jsem tam během let naposílal.
Dnes, 5. 12. 2022, uplynulo osm let a jeden den od původního vydání žertovného příběhu Pro Gondor!, který tehdy ještě přímo součástí Vánoc ve Středozemi nebyl. Úzce na ně však navazuje, neboť odstartoval období, kdy jsem jedno dílo s Boromirem a Faramirem v hlavní roli sepisoval každoročně. Povídka spojuje sváteční prvky s humorem a samozřejmě Středozemí. Snad se bude líbit i po letech; vyjma drobných oprav formátování a dialogů jsem do ní nezasahoval.
Pro Gondor! 🔗
„Bratře! Bratře! Ukradli ho!“
Boromirovi bylo ihned jasné, o čem je řeč. „Kdo se opovážil?“ zahřměl, v hlase nabroušené ostří.
„Oddíl skřetů nepozorovaně přeplaval Anduinu v jižní části Osgiliathu,“ rozpovídal se udýchaný Faramir. „Vedl je jeden z Přízraků, kteří se nedávno objevili v Nepřítelových řadách.“
„Máme naději, že je dostihneme dřív, než dosáhnou východního břehu?“ zeptal se jeho bratr.
„Už je pozdě, kapitáne,“ informoval Boromira jeden z gondorských vojáků. „Postupovali rychle a nenarazili na ozbrojený odpor.“
„Co na to asi řekne otec,“ posteskl si Faramir, jehož Pán Denethor jen málokdy pochválil. Kdyby se zásilka dostala v pořádku až do Minas Tirith, čekaly by oba bratry velké pocty. Dokonce i Správce by pak musel vzít na vědomí statečnost svého mladšího syna.
Boromir horečnatě přemýšlel.
„Kupředu,“ zvolal nakonec. „pojď, můj malý bratře. Společně dobudeme na skřetech zpět, co je naše!“
Faramir se rozběhl za ním, pozdvihuje oči k nebi. Měl svého bratra rád. Věděl, že je mnohem chytřejší, než vypadá. Proč se tedy vždycky tvrdohlavě rozhodoval pro frontální útok?
Plížili se křovinami.
„Nalevo pod zřícenou věží,“ zašeptal Boromir.
Jeho bratr napnul luk a sestřelil nebohého skřetího hlídače z jeho pozice. Rolničky, které měl Sauronův voják připevněny k uším, lehounce zacinkaly.
Oba bratři strnuli.
Nikdo si však zjevně ničeho nevšiml.
„Dobrá rána,“ poplácal Boromir svého bratra po rameni a pomalu tasil svůj meč. Jejich cíl už byl na dohled.
Skřeti bouřlivě oslavovali.
Vánoční denaturák do sebe lili proudem a ověšovali trolly baňkami. Pokoušeli se dokonce nasazovat špičky na ostny, jež vyrůstaly z páteře spící okřídlené nestvůry, kterou Přízraky používaly k cestování. Nad tím vším trůnila postava v červeném kabátě lemovaném bílým kožichem; tradiční černou kápi pak jeden z Devítky vyměnil za červený ekvivalent s apartní bambulkou.
„Podívej, jak si užívají,“ vrčel starší z obou bratrů.
„Nějaký plán?“ zeptal se Faramir a zadoufal, že Boromir výjimečně nezvolí naprostou sebevraždu.
„Drž mi od těla tu létající potvoru,“ uchechtl se v odpověď dědic Správce. „Zbytek vyřídím sám.“
Než stihl malý bratr zaúpět, vyrazil Boromir z keřů, mávaje nad hlavou blýskajícím se mečem. „Gondor, Gondor!“ řval, zatímco mu ze šatů opadávaly zbytky poničeného porostu.
Vypadal vskutku děsivě.
Některým z nejožralejších skřetů připadal jako sám Oromë, který ztratil koně, luk i dobrou náladu na zpackaném lovu někde v hlubokých hvozdech a teď se mstí na všem, co uvidí.
Ti se okamžitě rozprchli do všech stran.
Zbylí – tedy ti, jimž k absolutní ožralosti chybělo ještě jedno či dvě promile – se však nezalekli a nebojácně se sešikovali proti útočícímu nepříteli za zpěvu válečných koled. Byli vysocí a svalnatí a nesli si řemdihy s baňkami na řetězu.
Boromir však mezi ně vtrhl a mocnými ranami si klestil cestu.
Skřety tak tuhý odpor vylekal. Moc nepomohlo, že viděli Správcova syna dvojmo či trojmo a nedokázali odhadnout, kterého by měli zasáhnout.
Obrátili se na útěk a déšť usekaných končetin se zastavil.
Boromir stanul, zbrocen tělními tekutinami, uprostřed poražených protivníků.
Vytáhl roh a mocně zatroubil vánoční melodii.
Tu se však nad ním vztyčil nazgûl - nějak se mu i přes červenou čepičku dařilo vypadat děsuplně. Okřídlená příšera vztekle syčela (ač za to nemohl ani tak Boromir, jako spíš papírové řetězy, kterými ji ve spánku ověsili skřeti).
„Bratře!“ vykřikl kapitán, jemuž pohled na vyšinutého netvora pořádně zkazil náladu.
Svist! odpověděl Faramirův šíp, který projel krkem obludy jako nůž máslem.
Nazgûl zařval.
Nesmírná křídla se rozepjala a tvor vzlétl.
Další a další šípy se zabodávaly jako včelí žihadla pod tuhou kůži a bestie toho začínala mít plné zuby. Nejenže jí za pracovní úvazek ve svátečním čase dosud nezaplatili odpovídající bonusy, ještě aby se nervovala s dotěrným lukostřelcem. Stačilo lehké naklonění trupu a Prstenový přízrak potupně dosedl na zadek.
Boromir se chechtal, až se za břicho popadal, zatímco se netvor rychlými mávnutími křídel vzdaloval. Smích ale válečníka rychle přešel.
„Zemřeššš!“ vydal Sauronův otrok své charakteristické zasyčení a tasil mikulášskou berlu. Zahnutým koncem podtrhl nebohému kapitánovi nohy a obkročmo se na něj posadil.
Správcův syn zachrčel, když se mu přízračné ruce v palčácích sevřely okolo hrdla.
Faramir ale přišel včas; mocným kopnutím vyslal nehmotného nepřítele na cestu po balistické křivce a do tváře mu vmetl hrst bouchacích kuliček.
Pak pomohl bratrovi na nohy.
A ten dostal první dobrý nápad za posledních dvacet minut.
Sebral spícímu trollovi soudek se zbytkem vánočního denaturáku a roztříštil jej nepříteli o hlavu. Pronikavě čpící tekutinou okamžitě nasákla čepice i kabát.
Faramir podal bratrovi zapálenou prskavku.
Boromir zacinkal drobným zvonečkem.
„Veselé Vánoce!“
Pustil prskavku.
Přízrak s ječením a kvílením vzplál jako slavnostní vatra a oba bratři jen stěží odolali neodbytné touze přihodit na něj nějakou tu purpuru.
Neměli totiž mnoho času.
Skřeti už se sbíhali z vánočních trhů a v rukou si nesli zbrusu nové zbraně, které zrovna kupovali svým dětem a vnukům na hraní.
Boromir popadl předmět, kvůli kterému sem vlastně přišli a spolu s Faramirem se urychleně přesunuli k jednomu z posledních polorozpadlých mostů přes Anduinu. Čekaly na ně bouřlivé oslavy.
„Dobře jsi letos vybral, malý bratře,“ řekl Boromir, když se toho večera hotovili k oslavám. „Otec bude nadšený.“
„Díky,“ usmál se Faramir.
Konvoj, který je měl přepravit za otcem do Minas Tirith už čekal a vojáci byli nastoupeni ke slavnostní přehlídce. I bez kapitánů bude dnes v noci Osgiliath bezpečný. Ne, že by skřeti nějak zvlášť dbali svátků, ale budou tak ožralí, že nebudou vědět ani sami o sobě. A pro Přízraky pořádá Sauron tradiční party spojenou s maškarním bálem.
Boromir předstoupil před vojáky.
„Dnes jsme dobyli slavného vítězství,“ vykřikl a muži hlasitě přizvukovali. „Pokořili jsme armádu Nepřítele a získali zpět, co je právoplatně naše. Pohleďte!“
Sevřel ruku v ocelové rukavici okolo znovunabytého majetku.
„Získali jsme zpět náš vánoční stromeček - PRO GONDOR!“