http://time.com/5176537/jordan-peterson-frozen-movie-disney/ Je tomu už nějaký ten měsíc, co jsem se na tomto blogu v dosud posledním vydaném článku věnoval osobě doktora Jordana Petersona. Přes nemalé počáteční sympatie jsem docela ostře nesouhlasil s mnoha jeho názory, ale základní tón tehdejšího postu byl přeci jen poměrně pozitivní. Jak ale čas plynul, můj názor se přirozeně vyvíjel. A rozhodně ne směrem, který by byl ke kanadskému klinickému psychologovi příznivější. V červnu jsem ještě poměrně shovívavě o Petersonově tendenci k využívání mytologie, náboženství a všemožných archetypů při interpretaci… no, skoro čehokoli, psal jako o jednostranném, příliš intuitivním a zkrátka problematickém přístupu. Od té doby jsem byl ale pod tlakem nových zjištění nucen svůj zdráhavý odsudek o poznání zpřísnit. Peterson plácá nesmysly, a to nejenom tehdy, když je to na první pohled zřejmé – jako třeba když považoval propletené hady za vyobrazení DNA.

http://nationalpost.com/news/canada/could-jordan-peterson-become-the-best-selling-canadian-author-of-all-time Je to už několik měsíců, co jsem objevil kanadského psychologa Jordana Petersona. Bylo to v době, kdy se internetem šířil jeho dnes již legendární rozhovor s novinářkou Cathy Newman pro britský Channel 4. Už od první věty mě zaujal až pedantsky přesným vyjadřováním, které obralo ideologicky zabarvené otázky o jejich osten. Západní mediální mainstream je totiž dle mého až příliš vstřícný ke stupidním myšlenkovým směrům typu intersekcionálního feminismu a já proto opravdu rád sleduji, když v něm pro změnu dostane prostor naopak někdo výrazně kritický.

Co byste dělali, kdyby v Česku stávkovaly železnice? Co byste dělali, kdyby stávkovaly tři dny v týdnu celý čtvrtrok? Pokud si takovou situaci nedokážete ani představit, do Francie se raději nestěhujte. Protože přesně tak to tam vypadalo v době, kdy jsem tam byl já (a pokud vím, stávka pokračuje ještě doteď). V tomto článku se dozvíte, jak nám to zkomplikovalo život. To ale předbíhám. Přes sobotu, kdy se s Klárou chystáme vyrazit do Le Puy-en-Velay, zatím ještě většina spojů normálně jezdí. Nasedáme proto v Saint Étienne na vlak a asi hodinu, možná hodinu a půl obdivujeme skalnatá údolí za okny, pokud tedy zrovna neprojíždíme jedním z četných tunelů. V takových případech se automaticky rozsvítí světla. Počítám, jak dlouho trvá, než zase zhasnou a dospívám zhruba k minutě – tedy minutě poté, co vlak opustí tunel.

Je 5. květen 2018, ráno. Nahrávám si do mobilu lístek na autobus do Vídně, další jízdenku na cestu na letiště, letenku do Lyonu a konečně poslední doklad, který by mě měl v ideálním případě dostat do města Saint-Ètienne na jihozápadě Francie. O pár minut později všechny dokumenty tisknu v obchodě ve vedlejší ulici a okolo desáté hodiny moje cesta začíná. Když okolo poledne volá děda, zrovna přejíždíme hranici do Rakouska. Kupodivu ještě hovor stihneme – dvě sekundy poté, co položím, mi jméno operátora mizí z displeje.

Pomalu končí rok, kdy jsem přestal studovat, stál jsem u zrodu webu Filmožrouti.cz, přestěhoval jsem se do Brna, nechal jsem si přidat druhé jméno a úspěšně jsem absolvoval operaci očí. Když to napíšete takhle všechno za sebe, zní to docela jako úspěch. Můžu vám ale upřímně přiznat, že mi v praxi spousta zmíněných životních voleb připadala přinejmenším v nějakém období úplně mimo. Letos jsem se naučil především to, že chci-li něco získat, musím si stanovovat konkrétní a pokud možno až nerealisticky optimistické cíle. Zároveň ale taky to, že odškrtávání splněných cílů v diáři není až tak úplně život v pravém smyslu toho slova. V sociální interakci se svým okolím jsem se pranic nezlepšil, jak jste pravděpodobně uhodli už z toho, že vůbec používám slovní spojení sociální interakce.

Poslední z Jediů Riana Johnsona je v podstatě pravým opakem předloňské sedmé epizody. A je to tak dobře. Slavná filmová série Star Wars už opravdu potřebovala nějaký mohutný impuls, který by ji postrčil nějakým dosud neprozkoumaným směrem. Letos ho dostala – tedy možná, protože si budeme muset ještě dva roky počkat, co s příběhem provede staronový režisér J. J. Abrams. ** ** Ten totiž na jednu stranu v předloňské sedmičce docela slušně představil nové postavy, na stranu druhou se ale jeho příběh utápěl v referencích a mohutně čerpal ze starší originální trilogie. Zase jednou jsme viděli zničení vesmírné superzbraně, která se od Hvězdy smrti lišila spíš jen kosmeticky a povědomý byl i příběh osiřelé Rey, v níž se znenadání počaly probouzet netušené schopnosti.

Brýle jsem nosil zhruba deset let. Mnozí z mých přátel mě ještě ani neznali v době, kdy jsem se obešel bez nich. Moje krátkozrakost se totiž během dospívání zhoršila natolik, že bez skel před očima v podstatě neobešel. Nejenže jsem na větší vzdálenost nedokázal přečíst různé nápisy, splývaly mi třeba i rysy obličejů a pohyb bez brýlí pro mě proto byl nejenom nepohodlný, ale i dost nepraktický. To už dnes není pravda.

V roce 2014. kdy jsem ještě provozoval Anekron na blog.cz, vymysleli hobiti z Mittalmaru takzvané Vánoce ve Středozemi. Každoročně se virtuálně sešla skupinka autorů pánprstenovských fanfikcí a společně jsme si rozdělili jednotlivé dny v adventním kalendáři. Rád bych tuto dnes již bohužel nepokračující tradici uctil znovuzveřejněním povídek, které jsem tam během let naposílal. Před pěti lety jsem konkrétně přispěl příběhem o tom, co místo Vánoc slaví trpaslíci. Výjimečně jsem se obešel zcela bez humoru a všemožných narážek na tradice z našeho světa. Přesto, nebo možná právě proto, je Noc Mahalova asi mou nejoblíbenější sváteční povídkou. Vyžaduje aspoň základní znalost Silmarillionu; konkrétně třeba že Mahal je trpasličí jméno Valy Aulëho.

Když John Flanagan po dvanácti svazcích zakončil svou sérii Hraničářův učeň, začal se věnovat novým hrdinům ze stejného světa v příbězích Bratrstva a nějakou dobu mu to dobře klapalo. Hal a jeho kumpáni si sice našli cestu do srdcí mnoha čtenářů, obliby Willa, Halta, Horáce a dalších postav původních příběhů ale nikdy nedosáhli. Flanagan proto přišel s fikaným nápadem: co takhle napsat nové knížky o tom, co se stalo ještě před prvním dílem?

Démonský cyklus se začal před desetiletím psát vlastně docela nenápadně. Kniha Tetovaný nás uvedla do světa, kde noc co noc povstávají strašlivé přišery z Jádra. Jediný způsob, jak uniknout jejich ostrým spárům, poskytly magické chrany – symboly, jenž démony odpuzují a odrážejí. Postupně se však lidé naučili vracet netvorům noci úder. V páté a poslední knize série (která nicméně dosud nebyla přeložena) pak konečně nadchází okamžik, kdy se lidé a monstra střetnou v rozhodující bitvě.