Co byste dělali, kdyby v Česku stávkovaly železnice? Co byste dělali, kdyby stávkovaly tři dny v týdnu celý čtvrtrok? Pokud si takovou situaci nedokážete ani představit, do Francie se raději nestěhujte. Protože přesně tak to tam vypadalo v době, kdy jsem tam byl já (a pokud vím, stávka pokračuje ještě doteď). V tomto článku se dozvíte, jak nám to zkomplikovalo život. To ale předbíhám. Přes sobotu, kdy se s Klárou chystáme vyrazit do Le Puy-en-Velay, zatím ještě většina spojů normálně jezdí.

Je 5. květen 2018, ráno. Nahrávám si do mobilu lístek na autobus do Vídně, další jízdenku na cestu na letiště, letenku do Lyonu a konečně poslední doklad, který by mě měl v ideálním případě dostat do města Saint-Ètienne na jihozápadě Francie. O pár minut později všechny dokumenty tisknu v obchodě ve vedlejší ulici a okolo desáté hodiny moje cesta začíná. Když okolo poledne volá děda, zrovna přejíždíme hranici do Rakouska.

Pomalu končí rok, kdy jsem přestal studovat, stál jsem u zrodu webu Filmožrouti.cz, přestěhoval jsem se do Brna, nechal jsem si přidat druhé jméno a úspěšně jsem absolvoval operaci očí. Když to napíšete takhle všechno za sebe, zní to docela jako úspěch. Můžu vám ale upřímně přiznat, že mi v praxi spousta zmíněných životních voleb připadala přinejmenším v nějakém období úplně mimo. Letos jsem se naučil především to, že chci-li něco získat, musím si stanovovat konkrétní a pokud možno až nerealisticky optimistické cíle.

Poslední z Jediů Riana Johnsona je v podstatě pravým opakem předloňské sedmé epizody. A je to tak dobře. Slavná filmová série Star Wars už opravdu potřebovala nějaký mohutný impuls, který by ji postrčil nějakým dosud neprozkoumaným směrem. Letos ho dostala – tedy možná, protože si budeme muset ještě dva roky počkat, co s příběhem provede staronový režisér J. J. Abrams. ** ** Ten totiž na jednu stranu v předloňské sedmičce docela slušně představil nové postavy, na stranu druhou se ale jeho příběh utápěl v referencích a mohutně čerpal ze starší originální trilogie.

Brýle jsem nosil zhruba deset let. Mnozí z mých přátel mě ještě ani neznali v době, kdy jsem se obešel bez nich. Moje krátkozrakost se totiž během dospívání zhoršila natolik, že bez skel před očima v podstatě neobešel. Nejenže jsem na větší vzdálenost nedokázal přečíst různé nápisy, splývaly mi třeba i rysy obličejů a pohyb bez brýlí pro mě proto byl nejenom nepohodlný, ale i dost nepraktický. To už dnes není pravda.

V roce 2014. kdy jsem ještě provozoval Anekron na blog.cz, vymysleli hobiti z Mittalmaru takzvané Vánoce ve Středozemi. Každoročně se virtuálně sešla skupinka autorů pánprstenovských fanfikcí a společně jsme si rozdělili jednotlivé dny v adventním kalendáři. Rád bych tuto dnes již bohužel nepokračující tradici uctil znovuzveřejněním povídek, které jsem tam během let naposílal. Před pěti lety jsem konkrétně přispěl příběhem o tom, co místo Vánoc slaví trpaslíci. Výjimečně jsem se obešel zcela bez humoru a všemožných narážek na tradice z našeho světa.

Když John Flanagan po dvanácti svazcích zakončil svou sérii Hraničářův učeň, začal se věnovat novým hrdinům ze stejného světa v příbězích Bratrstva a nějakou dobu mu to dobře klapalo. Hal a jeho kumpáni si sice našli cestu do srdcí mnoha čtenářů, obliby Willa, Halta, Horáce a dalších postav původních příběhů ale nikdy nedosáhli. Flanagan proto přišel s fikaným nápadem: co takhle napsat nové knížky o tom, co se stalo ještě před prvním dílem?

Démonský cyklus se začal před desetiletím psát vlastně docela nenápadně. Kniha Tetovaný nás uvedla do světa, kde noc co noc povstávají strašlivé přišery z Jádra. Jediný způsob, jak uniknout jejich ostrým spárům, poskytly magické chrany – symboly, jenž démony odpuzují a odrážejí. Postupně se však lidé naučili vracet netvorům noci úder. V páté a poslední knize série (která nicméně dosud nebyla přeložena) pak konečně nadchází okamžik, kdy se lidé a monstra střetnou v rozhodující bitvě.

Když John Flanagan před lety sepisoval povídky o mladém hraničáři Willovi, aby přivedl svého syna Michaela ke čtení, netušil, do čeho se vlastně pouští. Po letech se k nim totiž vrátil a přetvořil je v plnohodnotný román, který nazval Rozvaliny Gorlanu. Z příběhu se rychle stal fenomén a Flanagan se proto vrhl na jeho pokračování. Záhy vybudoval rozsáhlý fantastický svět, který už pro literaturu nadchnul celou generaci čtenářů. Je snadné pochopit oblibu, kterou si Hraničářův učeň získal.

Nedávno jsme recenzovali česky dosud nevydanou sérii Shattered Sea talentovaného britského spisovatele Joa Abercrombieho a dnes se podíváme na jeho poslední zbývající dílo, které dosud nebylo přeloženo do našeho rodného jazyka. Povídková sbírka Sharp Ends (Ostré konce) se odehrává ve fanouškům temné fantasy dobře známém světě Prvního zákona a najdete v ní příběhy mnoha známých i neznámých hrdinů, rozložené napříč čtyřmi dekádami. Podíváte se například za čtenáři oblíbeným Gloktou a vůbec poprvé ho potkáte v době, kdy byl ještě plukovníkem armády Jeho Veličenstva a nejlepším šermířem pod sluncem.