Blíží se konec roku a dochází mi, že bych si měl naplánovat zbytek dovolené. Protože vánoční svátky jsem si už do kalendáře zanesl, nezbývá nakonec, než si čtyři dny vybrat v půli listopadu. Vyrážím tedy za sestřenicí Kláru, kterou jsem podobně navštívil už v roce 2018, kdy pobývala ve Francii. Mezitím přesídlila do rakouského Grazu, kam jezdí z Prahy přes Brno přímé railjety. Po třech letech pravidelného pendolinování mezi Olomoucí a Prahou považuji vlak za zdaleka nejpohodlnější dopravní prostředek, takže se na cestu i docela těším.
Volím tedy železnici i při cestě do Brna, ač tak k její délce přidám dobrou půlhodinku. Zapomenu si ale přečíst informace o výluce a můžu tak nadávat jen sám sobě, když dojedeme jen do Ivanovic na Hané, kde přestupujeme na autobus směr Vyškov a Brno. Jedu tak nakonec vlastně stejně autobusem with extra steps.
V Brně pak s omluvami vypoklonkuji amerického turistu z rezervovaného sedadla a zbytek cesty už probíhá v poklidu. Chvíli sepisuji povídku do letošního ročníku Vidoucího, hodně čtu a taky koukám z okna, když projíždíme horskými údolími. Vzal jsem si s sebou téměř patnáct let starý kamkordér Toshiba Camileo P10, takže sem tam i fotím. Vizuální kvalita je po téměř patnácti letech hluboko pod úrovní toho, co zachytí i levný smartphone, ale to mě netrápí. Všechny fotky v tomto článku pořídila právě Toshiba, až na dvě hezké, které vyfotila sestřenice iPhonem.
Do Grazu dorážím jen s dvouminutovým zpožděním proti jízdnímu řádu a vydám se hledat Kláru. Sdílí můj jinak nepopulární názor, že lidi se vždycky nakonec najdou a není potřeba detailně domlouvat místo setkání. Nacházím ji záhy ve vstupní hale a rozhodujeme se dojít k ní domů pěšky přes centrum. Po několika hodinách ve vlaku se rád protáhnu a zároveň mám poslední příležitost prohlédnout si město za světla, než podzimní slunce zapadne za hory.
Graz je velice pěkné město. Působí trochu, jako by si bral to lepší z Brna (krásnou přírodu okolo a hrad na kopci uprostřed) a to lepší z Olomouce (historické centrum). Mísí se zde navíc středoevropské vlivy se středomořskými a mnoho domů má krásné dřevěné vnější rolety, které znám z Itálie nebo Chorvatska. Klára mi ukazuje nejzajímavější památky, ale toho dne už navštívíme akorát supermarket. Po cestě jsem mírně unavený a hlavně jsme se dlouho neviděli a povídáme si hodiny, v podstatě celý večer.
Středeční dopoledne využijeme k výletu k barokní bazilice Mariatrost, která krapet připomíná olomoucký Svatý Kopeček. Pěší cesta vede lesem okolo malé říčky, kde potkáváme velmi fotogenického obojživelníka. Jinak nikde ani noha, což nám vyhovuje. Vzdor podzimu je teplo a svítí slunce.
Na schodech před bazilikou potkáváme místní kočku, ale hladit se nenechá. Pokračujeme proto dovnitř, kde mě čeká překvapení ve formě miniaturní verze chrámu postavené z lega. Klára vysvětluje, že tímto originálním způsobe správci objektu vybírali peníze na rekonstrukci, kdy si mohli lidé symbolicky zakoupit kostičky. Interiér baziliky na mě udělá velký dojem a vepisuji krátkou větičku do památní knihy.
Když opouštíme kostel, všimnu si, že na nádvoří před ním stojí automat na ovocnou limonádu (hm, jak by ho asi Ježíš vyháněl?). Klára má mince a koupí mi višňovou příchuť, na kterou mám zrovna chuť. Pak pokračujeme jinou cestou zpátky do Grazu, zatímco se pomalu blíží poledne. Rozhodujeme se, že rovnou skočíme na oběd do místní menzy, která je otevřená i pro návštěvníky.
Při hledání volného stolu narážíme na Klářina kolegu, který má shodou okolností českou manželku a hned mě taky v češtině zdraví. Sestřenice hned podotýká, že mám na tyhle náhody zvláštní štěstí. I kdysi v Saint-Étienne jsem krátce po příjezdu potkal Huberta, jediného člověka široko daleko, co uměl něco česky. Během oběda však hovoříme anglicky a hodně se nasmějeme, když probíráme všechno od loveckých tombol po nostalgii po habsburské monarchii.
Po jídle chvíli odpočíváme a navečer vyrážíme na kopec Schlossberg, který Grazu dominuje. Prohlížíme hodinovou věž a užíváme si výhled do všech směrů. Klára mi ukazuje vyšší kopec na kraji města, kam se prý také dá vyšplhat a mě popadá touha se tam také mrknout. Fotím si telefonní budku, které jsou v Rakousku stále k vidění (dokonce později i narazím na člověka, který z jedné volá). Nakonec slézáme po krásném klikatém schodišti zpět do města. Tou dobou už je tma a na město padá předvánoční kouzlo. Dorážíme zpět do bytu a jdeme spát brzy, protože Klára musí další den do práce.
Vzhledem k tomu mám čtvrteční program zcela ve vlastní režii. Podle předpovědi má pršet, takže zprvu zvažuji nějaké muzeum nebo galerii. Nakonec však vysvítá slunce a tak se rozhoduji, že se prostě vydám nazdařbůh prozkoumávat město. Mám rád ten zvláštní pocit, kdy jen tak chodím po ulicích bez jasného cíle uprostřed každodenního ruchu a shonu a koukám se, co je v cizí zemi jinak a co naopak stejné. Dobloudím nakonec až na zastávku Jauerburggasse, kde už končí chodník a všude jen hučí auta. Nic pro mě.
Přijíždí tramvaj. Koukám, že je to starý model, který jsem zatím jen vídal na ulicích a ještě jsem se jím nesvezl. Nastupuji proto a platím celá tři eura za hodinovou jízdenku. Pobaví mě piktogramy vysvětlující, že do prostředků hromadné dopravy nemají lidé nosit meče a také příklad psího rasismu, kdy menší plemena přepravitelná v tašce neplatí jízdné, zatímco větší psi potřebují poloviční.
Prozkoumáním mapy spojů zjišťuji, že se tramvaj na své cestě točí přes centrum a míří k hlavnímu nádraží, kam jsem v úterý přijel. Ono nádraží leží celkem blízko kopci za městem, který jsem předchozího dne zahlédl ze Schlossbergu, takže se rozhoduji, že na něj vylezu.
Navigaci nemám, tak jednoduše volím směr a vyrážím. Kopec je nicméně obsypaný domy a chatami a spletité cesty často končívají nápisem verboten. Pokouším se tím bludištěm proplést, ale pak už se blíží poledne a s ním i čas, kdy bych měl začít pomýšlet na zpáteční cestu. Nakonec se skutečně otáčím a bočními uličkami se vracím zpátky do centra. Klára ještě není doma, tak se v kuchyni zapovídám s jedním z jejích spolubydlících. Axel studuje stomatologii a vysvětluje mi, co všechno se v prvním ročníku musí naučit z obecné medicíny. Potom ještě chvíli řešíme cestování.
Když Klára dorazí, dáváme si pozdní oběd. Dochází nám sluneční světlo, takže vyrazíme už jen na krátkou procházku po městě a navštěvujeme několik místních kostelů. Konkrétně procházíme třeba gotickou katedrála sv. Jiljí a novogotický chrám Nejsvětějšího Srdce Ježíšova s krásnou rozetou. Cestou zpět pak míjíme místní vánoční trhy, které za mě mají daleko větší kouzlo než ty vídeňské.
V pátek se má zhoršit počasí, takže raději nic napevno neplánujeme. Předpověď ale ani tentokrát nevyjde a opět svítí slunce. Znovu zatoužím vylézt na kopec za městem a Klára navrhuje, že bychom se cestou zpět mohli otočit v Thalu, kde vyrůstal slavný kulturista a herec Arnold Schwarzenegger. Sedáme tedy znovu na tramvaj a vracíme se zhruba do míst, kde jsem bloudil předchozí dopoledne.
I tentokrát je cesta do kopce verboten. Zdráháme se zákaz porušit, protože vůbec nevíme, co se v lese přesně děje a neradi bychom se přimotali doprostřed nějakého honu. Naštěstí se mezi keři nad námi objevují dvě Rakušanky, které si z uzavírky zdánlivě nic nedělají. Klára se s nimi dá německy do řeči a dozvídá se, že se v lese kácelo, ale náš směr cesty by měl být bezpečný. Překračujeme tedy závoru a šplháme dál.
Graz má podle Wikipedie vcelku atypické oceánické podnebí a je tu o něco tepleji, než by poloha napovídala. Oranžovo hnědé listí je i v půlce listopadu stále z většiny na stromech. Pocitově je počasí spíš jarní a cestu si celkem užíváme. Na vrcholu kopce však zjišťujeme, že zrovna probíhá přestavba rozhledny, aby byla ještě vyšší. Výhled tak nakonec máme jen směrem na město, jinak je všude plot.
Cestou zpátky řešíme, jestli ještě stihneme návštěvu oné Schwarzeneggerovy vesnice. Abychom nemuseli čekat na oběd až do pozdního odpoledne, přicházíme nakonec s kompromisním řešením. Navštěvujeme jezero Thalersee, kde je vystavena památná loďka, na níž Arnold kdysi požádal o ruku svou někdejší manželku Marii Shriver. Pak krásně stíháme autobus zpátky do Grazu, skoro na minutku přesně.
Po obědě už jen navštívíme knihkupectví Morawa a obchod s čokoládou, kde nakoupím ženě nějaké drobné dárky. Dostáváme chuť udělat si filmový večer, který nakonec strávíme sledováním Star Wars seriálu Andor. Ač jsem se poslední roky všemu z předaleké galaxie cíleně vyhýbal, po několika epizodách mě příběh docela chytne. Musím ale brzy spát, protože ráno vstávám už po páté hodině na railjet do Břeclavi.
Nedaří se mi však usnout. Po bezmála dvou hodinách bdění si začínám číst a byť ještě několikrát vypínám světlo a dávám spánku šanci, pokaždé jsem neúspěšný. Těžko soudit proč přesně, protože obvykle podobné potíže před cestou nemívám. Nakonec nezamhouřím oka a po šesté už sedím ve vlaku domů. Během cesty už si únava vybírá svou daň, nejsem schopný dělat nic produktivního a jen dál koukám na další díly Andora (ve dne nespím a podaří se mi zabrat až po čtvrté hodině po návratu domů). Za okny vlaku víří vločky a za mnou do Štýrska přichází zima.