Uběhly už skoro dva měsíce, ale i tak se mi sotva chce věřit, že už budu o Mellorii mluvit a psát jen v minulém čase. LARP pro mě byl totiž dlouhé roky každoročním milníkem, oddělujícím jedno období od druhého. Už předloni jsem psal, že ji vlastně beru jako takový osobní Silvestr. Podle této logiky tentokrát nadešel konec celé životní etapy. Je čas se ohlédnout.
Prudit kamarády jsem začal už na jaře. Moc se jim nechtělo. Plánovali v září výlety do zahraničí, nevěděli, kolik budou mít volna. Nebral jsem na to ohledy a prudil jsem dál. Nakonec jsme vyrazili ve stejné sestavě jako předloni, tentokrát ale všichni za bestie. Jeli jsme ve skromnějším stylu; vzali jsme jen nejnutnější kostýmy a zbraně, použili jsme hromadnou dopravu a kamarádi přespali v bestiácké bažině, zatímco já jsem se jako obvykle uložil v lese. Po dobré zkušenosti z loňska jsem si letos opět neplatil jídlo a přivezl jsem si svoje (bestie pak má větší flexibilitu a nemusí s jezením spěchat mezi programem).
Počasí jsme měli snad za ty roky nejlepší. Přes den teploty okolo dvaceti stupňů, snesitelné v košili i prošívanici, v noci lehce pod deset, přesně na limitu mých teplých ponožek a letního spacáku. Dvakrát krátce pršelo. V obou případech jsem raději doběhl ke keři zkontrolovat, zda mi nevlhnou ukryté spací potřeby. Nakonec sprchlo i v noci, ale přečkal jsem to v suchu pod vysokým dubem.
Herně byl finální ročník velmi ambiciózní. Hlavní dungeon zpodobňoval vesmírnou loď světlých bohů, o kterou jednotlivé frakce bojovaly nejen s původními vlastníky, ale i mezi sebou. Po mluvícím meči s Raspberry a Discordem a svítícím portálu se orgové znovu vytáhli a letos nabídli rovnou ovládací panel s logovacími kartami, přes který se dobývání lodi realizovalo.
Hráči však tradičně propojili lenost s vychcaností a dung tak zůstával i celé hodiny (polo)prázdný, jen aby se těsně před koncem jeho cyklu rozjely nefalšované speedruny. Mnoho postav získalo v uplynulých ročnících značné bohatství, všemožné bonusy, lektvary a imunity, takže se občas vlastně ani nedaly nijak zabít a samy se nám během boje omlouvaly, že je jim to trapné.
Nejzábavnější role jsem si tak letos střihl v sousedícím minidungeonu. Poprvé v životě jsem si coby bestie zopakoval roli z předchozího ročníku, když jsme znovu dělal slizkého pochlebovače zlovolnému upírovi. Opět se lámaly kosti ječící oběti na kanibalské veselici, leč bohužel ještě za světla, kdy se nedala vykouzlit tak nepříjemná atmosféra.
Coby pamětníka prvního ročníku mě ale ještě víc potěšila role uctívače ohnivé bohyně Lorenar. Jak jsem před lety popsal, tato náboženská frakce vyhrála úvodní Mellorku tak, že se schovala v sikarovém dole a odtud odpálila sopku Jižní Tar, jež zabila vše živé v herním městečku Asiliaru. Jak jsme se ale dozvěděli letos, tímto památným momentem příběh kultistů zdaleka neskončil.
Uvízli totiž v podzemních chodbách a desítky let tam přežívali na již zmíněné sikaře, značně návykové magické substanci. Vzali jsme si tedy pytlík mouky a důkladně si posypali nosy a vousy. Kamarád rovnal lajnu na štítě a neustále do toho kýchal, peskován ostatními, že plýtvá. Já jsem se snažil přijít na to, zda dělá „Krá!“ kráva nebo králík. Netexovými chodbami se neslo naše zdrogované veselení a hráči, kteří nás přišli vyvraždit, se k té srandě rádi přidali. Mouku od zabitých kultistů si diskrétně shrábli do váčků a netrvalo dlouho, než začalo sněžit i na městské radnici.
Když došli tito chrabří rekové až k poslední místnosti, kde jsem se nacházel já, zaváhali. Fetek bylo uvnitř stále mnoho a tunel zatáčel, čímž bránil hráčům využít jejich početní převahu.
Abych jim dodal odvahy, dopotácel jsem se zhuleným krokem až k nim, zcela neozbrojen. Párkrát jsem se zakýval a zamrkal, řka: „Prosímvás, dělá teda krá králík, nebo kráva?“ Chvíli na mě jen zírali, ale duchapřítomný hráč se našel: „Kraken!“ „KRAKEN!“ běžel jsem nadšeně oznámit ostatním fetkám. Zabít mě jaksi nestihli.
Další letošní veselé role shrnu jen telegraficky. Jako temný zabiják jsem teroristicky odpálil mellorijskou papežku na její odpolední procházce. Jako nebohému uprchlíkovi mi měšťané nijak nepomohli, byť jsem se jim to snažil co nejvíc ulehčit. Zatímco ostatní lůza byla vesměs prolezlá nejrůznějšími nemocemi, já jsem hrál jen chromce, co si přál hůl, aby se mu lépe chodilo. Felčar, slyše tuto mou prosbu, suše konstatoval: „No, tak s tím ti nepomůžu.“ Nato cestou zpátky za bránu prošel okolo dvou tří klacků přesně té správné velikosti.
Poslední rolí, kterou jsem si na Mellorce kdy střihl, byla včela. Přidělali mi černožlutý zadek a tykadla, dostal jsem i barvy na obličej. Původně jsem si chtěl ve žlutočerné vyvést na tvářích symbol toxického odpadu, ale nakonec jsem se spokojil s výstražnými trojúhelníky. Běhal jsem chodbami a dělal jsem bzzz, zatímco se hráči okolo plížili s dekami. Bylo to terapeutické.
Přišel sobotní večer a pomalu padal soumrak. Naposledy jsem si zašermoval a pak jsem si s kamarády sedl k ohni s korbelem bezové šťávy. Plavaly mi v ní nudle z instantní rajské polévky, kterou jsem po večeři zapomněl vypláchnout, ale nevadilo mi to. Pak jsme se sešli na stejném místě, kde to v roce 2016 celé začalo a Arling pronesl stylově z balkonu závěrečný proslov.
Byl to zvláštní pocit. Už přinejmenším tak od roku 2018 totiž v podstatě na LARPy nejezdím. Jezdil jsem jen na Mellorii. Jakmile jsem tedy loni zjistil, že letošní ročník bude posledním, rozhodl jsem se, že sám pověsím larpování na hřebík. V neděli ráno jsem se tak rozloučil se svými meči a nechal jsem je na hromádce erárních zbraní pro účely dalších akcí, které ještě Uroboros uspořádá.
Jeden jsem si nechal.
Člověk prý nemá nikdy říkat nikdy.